Noha mine nohu

Kateřina Šedáková jde opravdu rychle. Je to zřejmě tréninkem, v zimě chodí každý den dva kilometry od tramvaje domů. Mohla by jet také trolejbusem, tahle možnost jí je ale příjemnější. „Nemusím se s nikým tlačit, nikdo na mě neprská žádné bacily. Naopak, spíš se otužím,“ říká svižná padesátnice, když trochu zvolní krok na pěší lávce přes Úslavu v Plzni.

Nová lávka je jedna z věcí, kterou v Plzni postavili pro pěšáky. Starý můstek nestál za moc, šplhalo se na něj po vysokých zrezlých schodech. Nová lávka je bez schodů, pohodlně široká pro chodce i kola.

Paní Šedáková sem každý den jde ze zastávky tramvaje na sídlišti Slovany. Také tady mají chodci komfort: chodníky jsou nově vydlážděné, přechody bezbariérové. U zastávek tramvaje auta zpomaluje terénní vyvýšení.

Plzeň se chlubí tím, že na své chodce myslí, a je to zatím zřejmě jediné české město, kde mají zpracovaný plán pěších tras, takzvaný generel pěší dopravy. Má také promyšlenou koncepci a zásady, podle nichž pohodlné a logické trasy budovat.

To je ta dobrá stránka věci. Ta horší je, že realizace je pomalá a že rozvoj pěší dopravy je pořád spíš slogan pro voliče. Trochu podobně je to také v Brně a v Praze: také tady se rodí koncepce pěší dopravy. Aby se něco z barevných mapek pěších cest objevilo i v realitě, o to se snaží zatím spíš aktivisté než politici nebo dopravní…