Vlci v rumunské noci

Už téměř klimbám, ale spánek to není. Ne že bych trpěl, zima je mi jen trochu. Měkký sníh pod karimatkou se změnil v led, který teď studí. Spodní část spacáku mám narvanou do ne zrovna širokého batohu, abych si zahřál nohy.

Poslední úplná myšlenka před tímhle polostavem bylo moudro o tom, jak člověk při balení batohu před výpravou nikdy neví, co ho čeká, a pak už zase nejde vzít zpátky rozhodnutí nevzít si něco, co by nyní tak nutně upotřebil. Myslím na ten slaboučký cyklistický spacák, co tam leží nevyužitý v krabici v pokoji. Tady bych si ho navlékl přes první silnější spacák, bylo by mi tepleji a ještě k tomu bych měl ochranu před vlhkostí, která se ve stanu sráží úplně na všem, především na vnitřních stěnách, nehledě na hluboký mráz.

Z polospánku náhle slyším hlasy vedle ze stanu, kde spí kluci, a také Beránek se souká ze svého superobřího zimního spacáku. Ptám se, co se děje. Dostává se mi odpovědi: kolem salaše, což je jen zbytek stavení bez dveří a bez oken, uvnitř kterého jsme večer rozbalili tábor, běhají vlci a tuší něco na zub. Pravda, přes den jsme viděli ve sněhu řadu stop a některé jsme identifikovali právě jakožto vlčí (co by tady dělali takhle velcí psi, nejbližší člověk je teď v nejlepším případě jeden den pochodu na sněžnicích), ale starosti jsme si s tím nedělali. Teď už nám to tak jedno není. Zmůžu se v polospánku jen na to, že Beránkovi řeknu, kam jsem dal večer…