Vlci v rumunské noci
Ráno je neskutečně krásně. Že jsme se utábořili na pěkném místě, jsme viděli už večer, stejně je to ale překvapení, na východní straně se ve vycházejícím sluníčku pne mohutný a ostrý Fagaraš, vůkol ticho a v zářícím neposkvrněném sněhu vede jen naše včerejší stopa po výstupu z údolí. Nacházíme se asi 200 metrů pod začátkem hřebene pohoří Lotrului, na jeho východní straně.
Už téměř klimbám, ale spánek to není. Ne že bych trpěl, zima je mi jen trochu. Měkký sníh pod karimatkou se změnil v led, který teď studí. Spodní část spacáku mám narvanou do ne zrovna širokého batohu, abych si zahřál nohy.
Poslední úplná myšlenka před tímhle polostavem bylo moudro o tom, jak člověk při balení batohu před výpravou nikdy neví, co ho čeká, a pak už zase nejde vzít zpátky rozhodnutí nevzít si něco, co by nyní tak nutně upotřebil. Myslím na ten slaboučký cyklistický spacák, co tam leží nevyužitý v krabici v pokoji. Tady bych si ho navlékl přes první silnější spacák, bylo by mi tepleji a ještě k tomu bych měl ochranu před vlhkostí, která se ve stanu sráží úplně na všem, především na vnitřních stěnách, nehledě na hluboký mráz.
Z polospánku náhle slyším hlasy vedle ze stanu, kde spí kluci, a také Beránek se souká ze svého superobřího zimního spacáku. Ptám se, co se děje. Dostává se mi odpovědi: kolem salaše, což je jen zbytek stavení bez dveří a bez oken, uvnitř kterého jsme večer rozbalili tábor, běhají vlci a tuší něco na zub. Pravda, přes den jsme viděli ve sněhu řadu stop a některé jsme identifikovali právě jakožto vlčí (co by tady dělali takhle velcí psi, nejbližší člověk je teď v nejlepším případě jeden den pochodu na sněžnicích), ale starosti jsme si s tím nedělali. Teď už nám to tak jedno není. Zmůžu se v polospánku jen na to, že Beránkovi řeknu, kam jsem dal večer…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
