Nějak bylo, nějak bude

Začátek dne se nese téměř tak jako obvykle v duchu běžné rutinní výuky na gymnáziu. Studenti mě střídavě rozesmávají a rozčilují a někdy trochu nudí. Většinou ale shledávám, že jim nehorázně závidím jejich mládí.

Jovana zaměnila plnovýznamové a pomocné sloveso v předminulém čase, ale protože tak učinila citujíc větu M. L. Kinga „Mám sen“, okamžitě jí odpouštím.

Později v jedné firmě má recepční zpočátku problém s mým příjmením. Když mluvím s recepčními, vždycky spoléhám na angličtinu. Především proto, že česky mluvím příšerně, ale taky mám dojem, že recepční od cizinců cizí jazyky očekávají.

A už je půl čtvrté. Rande se svou milou mám ale až v osm hodin večer. Ona má předtím sraz s kamarádkami, aby probraly problémy. Problémy jsou zjevně trvalého charakteru, přetrvávají, těžko jim přijít na kloub a přítomnost muže, jak mě ubezpečila, by výrazně snížila pravděpodobnost nalezení řešení. Jen doufám, že ty avizované problémy nejsou naše! Jenže když teď půjdu domů, stěží se ještě později někam vypravím. Zpravidla stačí jeden pohled na DVD přehrávač a nic už mě z bytu nedostane. Náhle mám zvláštní a lehce nostalgickou touhu udělat něco neobvyklého.

A tak jsem se rozhodl, že z Budějovické do centra půjdu pěšky, možná s krátkou zastávkou v jedné hospůdce, kterou cestou znám. Z minula už vím, že když se budu pohledem držet mrakodrapů (a že to jsou pěkně trapné…