Nebývalý rozkvět

Prvně začala ta myšlenka v hlavě Fedora Gála klíčit v roce 1994 na pohřbu jeho matky. Přistoupil k němu starý muž, představil se jako pan Lenský a svěřil se mu s očitým svědectvím o skonu Gálova otce, který zemřel při pochodu smrti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Bývalý čelný představitel Veřejnosti proti násilí svého tatínka nikdy neviděl. Již tehdy před patnácti lety se ale rozhodl, že se vydá na cestu ve stopách posledního putování muže, kterého neměl šanci poznat. Muže, jenž zemřel předčasně v pouhých pětatřiceti letech a jehož nepřítomnost životy Fedora a jeho o čtyři roky staršího bratra Egona citelně poznamenala.

S režisérem Martinem Hanzlíčkem začal připravovat projekt Krátká dlouhá cesta, který měl zpočátku vyústit jen v pár několikaminutových videí na Gálově osobním blogu. Záznamy zamýšlel původně vytvořit spíš jen jako osobní připomínku mrtvého otce a památku pro své syny a jejich děti. Brzy poté, co začali pátrat v archivech a zpovídat první pamětníky, ovšem tvůrci pochopili, že téma přesahuje jejich původní záměr. „Nejde o příběh jednoho člověka, ale o příběh jedné epochy,“ vysvětluje Gál. „Není to v první řadě vyprávění o holocaustu ani o mně nebo o mojí rodině. Hlavním hrdinou je tu nenávist. To, co se stalo Židům, se může stát komukoli a kdykoli v budoucnosti.“

Třiašedesátiletý…