Moje černá pleť

Moje černá pleť hrála v mém životě až moc důležitou roli. Třeba tehdy na letním táboře, bylo mi asi osm nebo devět. Nebylo tu kromě mě žádné jiné černošské dítě a já prvně pochopila, co je to rasismus. Měli jsme utvořit dvojice a v nich si pak hrát, cvičit. Jenže nikdo nezvedl ruku, nikdo nechtěl být se mnou. A jedna holčička nakonec skoro brečela, to když ji vedoucí chtěla přinutit být se mnou. Tak jsem nakonec cvičila ve dvojici s vedoucí a vystresovaná holčička se uklidnila, až když mohla jít s jiným párem do trojice. Bolelo to, a trvalo dlouho než jsem pořádně pochopila, co se vlastně stalo.

Byly mi jenom čtyři roky, když jsme s rodinou přišli do Ameriky z Libérie. To bylo v roce 1987. Bydleli jsme v černošském, nebezpečném a chudém sousedství v New Jersey, na severovýchodě země. Máma, táta, dvě sestry, dva bratři a já jsme skoro každý den bojovali skoro o přežití, často jsme živořili. Byli jsme chudí, cizí a černí. Skoro se tenkrát zdálo, že je v pořádku být proti nám nějak zaujatý. Ale pak jsem začala navštěvovat ty nejlepší školy, kamarádit se s chytrými, vzdělanými, umělecky založenými a multikulturními lidmi, a taky pracovat a platit daně. Ale stejně jsem se každý den budila s tíživým pocitem. Že jsem černoškou v Americe, v zemi, která rozkvetla kvůli dřině otroků.

Ten nejzáludnější druh rasismu jsem pochopila, když mi kamarádka jen tak vyprávěla o svých strastech se sháněním…