Psice, hůl, hřbet…
Nové básně Hany Fouskové (1947) shrnuté do sbírky Psice padnou jako igelit na hladinu bazénu. Potřebujete se vynořit, nadechnout, ale nejde to.
Nové básně Hany Fouskové (1947) shrnuté do sbírky Psice padnou jako igelit na hladinu bazénu. Potřebujete se vynořit, nadechnout, ale nejde to. Musí to být ze břehu strašný pohled: obličej s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, překvapený a zaskočený vakuem, rozpínajícím se nad vodou místo očekávaného vzduchu. Hlava i ruce se křečovitými pohyby snaží prorazit tu tenkou, neprodyšnou blánu. Proč zrovna já?
Kolikrát si asi musela tuhle otázku položit Hana Fousková? Její životopis připomíná záznam mučení sadistickým maniakem. Ve dvaceti to byla žena plná síly, kterou sice nevzali na AVU, ale přesto se pohybovala ve světě výtvarného umění s jistými očekáváními. Dnes v samotě rozpadávajícího se domku v Podještědí, v místnostech s vlastnoručně vyrobeným nábytkem a mezi svými obrazy, malovanými převážně červenou a modrou, přikládá do kamen žena, které se udusilo desetiměsíční dítě, oběsil muž, postihlo jí psychické onemocnění, trpí rakovinou, několik let nevěděla, kde je její dcera. Zvykla si žít se psy, ale Ronyho jí otrávili a nalezenec Orlando odešel a už se nevrátil („Považovala jsem ho za boží dar, ale jako všechny své dary si ho Bůh zase vzal nazpátek“).
Malování a poezie jsou pro Hanu Fouskovou činnosti poslední záchrany. A ještě cigarety, které i ve tmě přinutí člověka nadechnout se.
Zaříkávání
Sbírka Psice vychází deset let poté,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu