Dopisy

K VĚCI SE SOBOTKOU

RESPEKT 41/08

Vážený pane předsedo Sobotko,

v rozhovoru vytýkáte rodině a škole, že nevychovává děti k uctívání státních symbolů. Co se mne týče, máte svatou pravdu, necítím se být lokajem státní moci a své studenty se snažím vést ke kritickému myšlení, před uctíváním jakéhokoliv kultu je naopak varuji.

Česká hymna je prostá, milá a sympaticky nemilitantní píseň z umělecky nevalné a komerčně neúspěšné obrozenecké hry. Státním symbolem se nestala zásahem nějaké transcendentální osudové mystické síly, ale shodou nejrůznějších historických okolností.

Zda budou studenti při jejím poslechu smekat, nezáleží na paní učitelce, ale na tom, jakou míru úcty cítí ke státu, jehož je hymna symbolem a vy ústavním představitelem. A péče o stát je vaše práce. Snažte se.

Monika Stehlíková, Gymnázium Plzeň

VAŠE OTÁZKY

RESPEKT 38/08

Stačí zašroubovat a je to bez problému

Vaše odpověď, zda mohou sportovní motocykly a tuningově upravená auta „překračovat limity pro hlučnost nebo emise“, mě poněkud podráždila.

Zajímalo by mě, kde jste zjistili, že policie překročení limitů pravidelně kontroluje. Pokud je mi známo, nemá policie na kontrolu hluku a emisí žádné přístrojové vybavení. Na kontrolu hluku nemají žádná zařízení ani STK.

A navíc, někteří výrobci motocyklů vybavují své stroje výfuky s demontovatelnými vložkami, takže majitel motocyklu, který by byl předvolán ke kontrole hluku, může jen zašroubovat vložku a je bez problému.

Možnost kontroly hluku alespoň v STK (ale u motocyklů i na silnici) umožňují ustanovení pro měření hluku stojícího vozidla podle mezinárodně platných technických předpisů Evropské hospodářské komise OSN a Evropského společenství, které jsou součástí naší legislativy (zákon 56/2001). Ministerstvo dopravy však tyto kontroly do praxe STK nezavedlo.

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že vámi podané informace jsou nesprávné. Asi jste konzultovali neinformované osoby.

P. Urban

ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA

RESPEKT 35/08

Mnohem víc mě překvapí, když i slabší uspějí

Jako učitelka bych chtěla reagovat na sloupek, ve kterém se pan Petrusek raduje nad mladými badateli, kteří byli úspěšní jako středoškoláci a dále studují a věnují se své disciplíně.

Při vší úctě – pokud má v dnešní době někdo studijní předpoklady, má otevřenou cestu ke všemu. Rodiče jej podporují a jsou na něj pyšní, učitelé jej rádi učí, společnost nabízí hodně možností. Žák, kterému jde učení snadno, je odměňován dobrými známkami a zájmem učitelů a ví, že jde správným směrem – vzdělání je dnes prestižní.

Co ale ti průměrní a podprůměrní? V době, kdy manuální práce je vhodná tak akorát pro absolventy praktických škol a na řemeslníka si vzpomeneme, jen když potřebujeme něco opravit v bytě. Když ale přemýšlíme, kam dát po základní škole dítě, které se moc rádo neučí, vždycky vyhraje nějaká soukromá střední škola – ať má aspoň maturitu. A když už by někdo o učebním oboru pro své dítě uvažoval, spolehlivě jej odradí jeho případní budoucí spolužáci a nemotivující prostředí.

Se školním prospěchem souvisí i problematické chování žáků – čím horší prospěch, tím větší pravděpodobnost, že se žák některého dopustí.

Z mého pohledu není ani tak překvapující, že úspěšný středoškolák dále studuje, a dokonce získá titul PhD., mnohem víc mě zarazí, když se studijně nezaměřený žák vyučí, najde své místo ve světě a v životě a ve svém oboru se stane odborníkem. O tom by mohl někdo napsat.

Magda Beníčková