Pád do provincialismu

Co se to děje s mou zemí? Tuto otázku si dnes klade mnoho Rakušanů, kteří minulou neděli ve volbách do Národní rady nevolili ani jednu z pravicově populistických stran a nyní mají obavy o pověst svého národa v Evropě. Najednou jsou tu zase titulky zahraničních médií, které vykreslují Rakousko jako zemi ve rdousivém objetí „extrémní pravice“. Jako vzpurnou pevnost těch věčně včerejších, s nezvládnutou nacionálněsocialistickou minulostí. Jejíž blahobyt a modernost jsou jen tenkým nátěrem, pod nímž sídlí nepřátelství k cizincům, strach a radikalismus. Především angloamerický tisk použil těchto klišé, vynořila se už ve chvíli, když jistý Josef F. z Amstettenu šokoval svět zločiny ve svém sklepě.

Stržené mládí

Rakousko opravdu potřebovalo delší dobu než například Německo, aby dospělo k poctivému vyrovnání se svým hnědým dědictvím. Jenže: je pouze toto vysvětlením triumfu pravice, která odnedávna vystupuje se dvěma hlavami, tedy na jedné straně proletářštější Svobodné strany Rakouska (FPÖ) pod mladým šéfem Heinzem-Christianem Strachem, na straně druhé poněkud buržoaznějšího Svazu pro budoucnost Rakouska (BZÖ) pod korutanským zemským hejtmanem Jörgem Haiderem?

Ne, to k vysvětlení nestačí. Úspěch FPÖ, která dostala 18 procent, a BZÖ, jež se překvapivě vyšvihla na 11 procent, je nutno chápat tak, že voliči tím dali za vyučenou etablovaným stranám a že je to výraz touhy po novém typu politiky, jež s…