0:00
0:00
20. 9. 20082 minuty

Editorial

Krize má rozměry až fyzikální. Finanční systém, tento mozek ekonomiky, se nám minulý týden hroutil před očima do chaosu, jinak řečeno ďábelským tempem v něm rostla entropie, a jak víme, nárůst entropie je ve vesmíru nevratný a končí jeho tepelnou smrtí.

simecka 300
Autor: Respekt
Autor: Respekt
Fotografie: Martin M. Šimečka - Autor: Pavel Reisenauer Autor: Respekt
↓ INZERCE

Krize má rozměry až fyzikální. Finanční systém, tento mozek ekonomiky, se nám minulý týden hroutil před očima do chaosu, jinak řečeno ďábelským tempem v něm rostla entropie, a jak víme, nárůst entropie je ve vesmíru nevratný a končí jeho tepelnou smrtí. Tak zlé to tentokrát ještě nebude, ale všechny komentáře světových novin z minulého týdne se shodují, že něco zásadního se změnilo a svět peněz už nikdy nebude takový, jak jsme ho znali v posledních desetiletích.

Byl to černý týden, píše týdeník The Economist na závěr svého hlavního komentáře a pokračuje: „Ti z nás, kteří jsme podporovali finanční kapitalismus, jsme otevřeni obvinit tento systém za to, že umožnil zbohatnout pouze několika hochštaplerům. Na druhé straně však pomohl vytvořit pro celou jednu generaci zdravý ekonomický růst s nízkou inflací. Na to, aby se vymazal tento velký přínos, by bylo třeba opravdu velmi velkou recesi. Nezapomínejme na to v příštích debatách.“

A jsou už také první náznaky, že finanční hurikán vyvolá úvahy nejen ekonomického charakteru. Jak píše v New York Times Roger Cohen, nadvláda soukromé honby za ziskem zastínila veřejné dobro, veřejnou službu a dokonce slušnost, kult jednotlivce zapříčinil chřadnutí společnosti. „To byla kultura, s níž jsme žili. Teď je s tím konec. Potřebujeme nový americký začátek.“

Krizi, o níž bývalý šéf Fedu Alan Greenspan říká, že ji člověk zažije „jednou za půl století, možná jednou za celé století“, věnujeme několik textů. Komentáře Luďka Niedermayera a Timothy G. Ashe (str. 14,15), rozsáhlou analýzu týdeníku The Economist, glosu Jana Macháčka (str. 30–33) a ve volnější souvislosti s americkými volbami také téma, které napsal Jiří Sobota (str.40–46).

A co má s tím vším společné Česko? Prozatím málo. Místo paniky z propadu akcií bují neklid jiného typu, paradoxně jako vedlejší účinek blahobytu. Ten nám ve stále větší míře zajišťují dělníci ze zahraničí a na okrajích českých měst začínají růst dělnická ghetta s velmi pestrým složením. Jak v reportáži Michala Komárka (str. 18–22) říká Tomáš Brožek z pracovní agentury, „je to časovaná bomba“.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články