Editorial

S jídlem roste chuť, praví staré přísloví, myšlené také jako kritika lidské hrabivosti. Dnes však platí doslova: po hltavých devadesátých letech Češi objevují jemnost chutí a jídel často zapomenutých. Jak píšou Petr Třešňák a Ondřej Nezbeda (str. 36–41), „výraznější vlna zájmu o debužírování u nás začala před několika lety a přesně kopíruje růst zdejší ekonomiky“.

Jistě, blahobyt zjemňuje naše smysly a posiluje naši touhu po rafinovanosti, ta se však zvláštním obloukem mění v touhu po přirozenosti, jinými slovy, po zdravém a tradičním jídle. Nejpřirozenějším způsobem, jak přinutit naše smysly vnímat ty nejjemnější vůně a chutě, je – hladovět. Martin Pavelka, který se učí umění dlouhého půstu, popisuje důsledky hladu na naše smysly takto: „Strom se zralými plody jsem cítil na stovky metrů, ještě dřív, než jsem ho mohl vidět.“

Jsou však i rafinovanější cesty ke zjitření smyslů: například stát se poustevníkem. Ve Francii jich žije na 150 a nějací se objevují už i v Česku. Není lehké je najít a zeptat se jich na důvody jejich rozhodnutí. Jak ale píše Radek Mikuláš (str. 56–58), člověk žijící o samotě „přestává dostávat falešné signály o světě a o sobě samém… a aby ve zdraví přežil, musí pozorně naslouchat signálům přírody… vnímá vrtkavost a nepředvídatelnost dějů, ať už je nazývá chaosem či vůlí boží“.

Tuto nepředvídatelnost dějů zažívá dnes na vlastní kůži celá Amerika. Jak píše týdeník The Economist (str. 27–29), Američané si zoufají nad situací ve své zemi, jen šest procent z nich má kladné mínění o stavu hospodářství, a přesto více než 80 procent lidí tvrdí, že jsou s vlastním životem spokojeni. Jak to jde dohromady? Zdá se, že velká slova a titulky v médiích o hospodářské krizi podobné té z 30. let odrážejí spíše stav americké duše než stav americké ekonomiky.

A jaký je stav duše české a moravské? Soudě podle reportáže Jana Brabce z Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou (str. 46–48) nemusíme mít o její zdraví obavy.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA