Věrnost místu

Hledač vzdálených turistických senzací bývá spíš ohromený než chápající. Chybí mu možnost dlouhého pozorování a znalost kontextů – základů chytré radosti těch, kdož jsou věrni místu. Ten, kdo prodlévá ve svém domově, slovy Kirkpatricka Saleho ve svém bioregionu, nemůže čekat ohromující nálezy. Může zato rozeznat subtilní rozdíly ve sklonu světla během dne i v běhu roku, směr a charakter vání větrů a vánků, proměny vegetace, změny ve výskytu a chování živočichů, sezonnost lidské práce vázané na přírodu. Ocení tvary mraků, všimne si jevů tak neokázalých, jako jsou kameny.

Co může být člověku přiměřenější, co může být utěšenější než chůze povědomou krajinou? Nenaplňuje jen smysly, o nichž hovoří evoluční biologové a hlubinní ekologové. Začleňuje poutníka i do vazeb mezilidských; ozřejmuje znamení, která krajině vtiskla kulturní historie jeho domova. Poutnické vnímání rezonuje s obrazy, které do našeho podvědomí vtiskla krajinomalba, poezie a hudba. Jak se na cestě otevře výhled, vynoří se zapomenutá báseň, přistihneme se, že jsme si začali zpívat zasutou melodii, ne a ne se nás pustit.

Procházky, putování, toulky poskytují základní vlastnost luxusu, možnost volby: Chci jít sám? Samotářská chůze přináší nerušený kontakt s přírodou, nezbytnost spolehnout se na sebe a vystačit si se svými myšlenkami. Něco v nás zůstalo z dob romantismu, kdy se záliba v putování zrodila v Rousseauových Snech samotářského chodce, poutníka, který si zakládal na své citovosti a výlučnosti. Rozhodnu-li se pro cestu s někým jiným, nabízí se příležitost sdílet dojmy. Kolik lásek bylo vyjádřeno a zpečetěno na stezkách a pěšinách, kolik přátelství tam bylo prohloubeno. Ale také, kolik smutků z osamění bylo aspoň na čas rozptýleno ve skupině výletníků. O víkendu si v nádražních halách všimněte skupin postarších výletnic, většinou vdov.

V životě sevřeném diářovými rozpisy je při putování jen na nás rozhodnout, jak rychle chceme jít. Luxus chůze nám nabízí i další volby, z nichž bývá těžko si vybrat: Jít, kam mne nohy ponesou, nebo se zanořit do mapy? První možnost skýtá půvab turistické tvořivosti, druhá nás díky cizí zkušenosti upozorní, co bychom při výletnické improvizaci minuli. Nebo rozhodování o chvíli oběda, dvou situacích, jedné milejší než druhé: vytáhneme si, jakmile narazíme na pěkné mýtině na klády, chléb, sýr a kedlubnu, nebo zajdeme do hostince?