Svlékni se a mlč

Je to její nejstarší vzpomínka. Šárce jsou asi čtyři roky. Vůbec nechápe, co se děje, ale musela asi provést něco hrozného. Matka strašlivě křičí, bije ji hlava nehlava, smýká s ní po zemi, kope do ní a přitom ji svléká do naha. Opodál stojící otec působí na rozdíl od matky nanejvýš spokojeně. Má stažené kalhoty a cosi podivného dělá.

„V terapii mi trvalo tři roky, než jsem si srovnala, že tehdy to asi celé začalo,“ vypráví šedesátiletá žena a lehce se chvěje. Na dnešek spala špatně. Má za sebou několik let intenzivní psychoterapie, už se obejde bez antidepresiv, ale úzkosti, noční můry ani pocity viny ji dodnes úplně neopustily. Představa rozhovoru s novináři, byť pod slibem utajení pravé identity, není pro paní Šárku vůbec jednoduchá. A nejen pro ni. „Nedávno mi jeden známý říkal – proč to ty holky o Kulínském neřekly dřív, proč čekaly deset let? To mě pobouřilo. Nikdo si totiž neumí představit, jak je to těžké. Pro mě jsou hrdinky. Mne otec zneužíval desítky let. A teprve v pětapadesáti jsem našla odvahu s tím začít něco dělat.“

Kdo je tady primář

Když šli v neděli na procházku, neměl ten obrázek daleko k idyle. Otec – primář v místní nemocnici, matka – vážená lékařka tamtéž. Syn i dcera výborní žáci maloměstské základní školy, později studenti gymnázia a úspěšní vysokoškoláci. Šárčin bratr dnes ve svém oboru…