Svlékni se a mlč
Sexuální týrání dětí prorůstá celou společností a daří se mu i v těch nejlepších rodinách. Hodně se o něm v poslední době mluví, ale navzdory všem pozitivním změnám zatím nejsme schopni dobře porozumět tomu nejdůležitějšímu – co vlastně prožívají oběti.
Je to její nejstarší vzpomínka. Šárce jsou asi čtyři roky. Vůbec nechápe, co se děje, ale musela asi provést něco hrozného. Matka strašlivě křičí, bije ji hlava nehlava, smýká s ní po zemi, kope do ní a přitom ji svléká do naha. Opodál stojící otec působí na rozdíl od matky nanejvýš spokojeně. Má stažené kalhoty a cosi podivného dělá.
„V terapii mi trvalo tři roky, než jsem si srovnala, že tehdy to asi celé začalo,“ vypráví šedesátiletá žena a lehce se chvěje. Na dnešek spala špatně. Má za sebou několik let intenzivní psychoterapie, už se obejde bez antidepresiv, ale úzkosti, noční můry ani pocity viny ji dodnes úplně neopustily. Představa rozhovoru s novináři, byť pod slibem utajení pravé identity, není pro paní Šárku vůbec jednoduchá. A nejen pro ni. „Nedávno mi jeden známý říkal – proč to ty holky o Kulínském neřekly dřív, proč čekaly deset let? To mě pobouřilo. Nikdo si totiž neumí představit, jak je to těžké. Pro mě jsou hrdinky. Mne otec zneužíval desítky let. A teprve v pětapadesáti jsem našla odvahu s tím začít něco dělat.“
Kdo je tady primář
Když šli v neděli na procházku, neměl ten obrázek daleko k idyle. Otec – primář v místní nemocnici, matka – vážená lékařka tamtéž. Syn i dcera výborní žáci maloměstské základní školy, později studenti gymnázia a úspěšní vysokoškoláci. Šárčin bratr dnes ve svém oboru…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu