0:00
0:00
7. 6. 20082 minuty

Editorial

Můžeme říct, že premiér Mirek Topolánek ztrácí soudnost, jak to máme v podtitulu na obálce tohoto vydání, ale přesnější by bylo napsat, že pana premiéra postihla „ztráta skutečnosti“ (tento pojem používala s oblibou Hannah Arendtová, můj otec dal zase tato slova do titulu jedné své knížky).

simecka 300
Autor: Respekt
Autor: Respekt
Fotografie: Martin M. Šimečka - Autor: Pavel Reisenauer Autor: Respekt
↓ INZERCE

Můžeme říct, že premiér Mirek Topolánek ztrácí soudnost, jak to máme v podtitulu na obálce tohoto vydání, ale přesnější by bylo napsat, že pana premiéra postihla „ztráta skutečnosti“ (tento pojem používala s oblibou Hannah Arendtová, můj otec dal zase tato slova do titulu jedné své knížky). Stalo se to už mnoha politikům i celým národům, a přesto je vždy znovu fascinující být svědkem toho úkazu. Skutečností například je, že do kauzy Čunek zasahovaly špičky české justice. Přesně ji popsal soudce Cepl (str. 16–19), který se v odůvodnění svého verdiktu mimochodem odvolává nejednou také na články Respektu, zcela jasně ji vidí většina české společnosti, média nevyjímaje, ale pan Topolánek tuto skutečnost ztratil. Jistě, žije v jiné skutečnosti a s velkou pravděpodobností ví o celé kauze víc než kdokoli z nás, ale právě proto je ztracen. Bude zřejmě poslední, kdo to pochopí (str. 10–11).

Jsou ovšem i mnohem děsivější příběhy lidí, kteří ztratili skutečnost. Stalo se jim to v dětství a po zbytek života ji zoufale hledají. „Nikdo si neumí představit, jak je to těžké. Mne otec zneužíval desítky let. A teprve v pětapadesáti jsem našla odvahu s tím něco dělat.“ To jsou slova ženy, která je už dnes schopna mluvit o tom, co prožila. Na rozdíl od stovek tisíc těch, kteří si v Česku své vytěsněné tajemství raději vezmou do hrobu, než aby je odhalili buď psychologům, nebo alespoň sobě samým (str. 36–41).

Je zvláštní, že otevřená společnost, jak sami sebe rádi nazýváme, ukrývá tolik tajemství a jen s velkou nechutí si její část začíná alespoň připouštět, že jimi trpí. „I společnost je schopna vytěsňovat minulost, jako to dělají jednotlivci. Pravda sice způsobuje neklid a potřebu se bránit, ale je to první krok k usmíření,“ říká Joachim Gauck (str. 42–45), první ředitel Úřadu pro dokumenty státní bezpečnosti bývalé NDR.

Minulost může být opravdu tíživá, a proto pohleďme také do budoucnosti. Jde o „největší skok v dějinách, větší než knihtisk, který nakonec zůstal v rukou úzké skupiny lidí“, tvrdí Katrin Verclasová pro týdeník The Economist. A co je důvodem pro takové nadšení? Všudypřítomnost mobilních telefonů (str. 60–61).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].