Editorial

Tehdy ještě nebyla města poseta pouličními kamerami a nebe špionážními satelity, neexistovaly ani mobily a digitální fotoaparáty. Tehdy ještě – navzdory různým slídícím režimům – žila většina lidstva neviděna a neslyšena a licenci na zachycování útržků času drželi zpravidla jen profesionální filmaři a fotografové.

Fotograf či filmař se stal ve dvacátém století symbolem nové éry, potulným kronikářem, který se souhlasem či alespoň trpným vědomím svých „objektů“ dokumentoval dobu a ukládal ji do univerzální paměti. Teoretici však rychle přišli na to, že ve fotografiích se ukrývají mnohá tajemství, o nichž sám fotograf často ani netušil, když cvakal spouští. Zdrojem tísnivého pocitu, že se neprávem díváme na odhalené tajemství, jsou především záběry těch, kdo nevěděli, že jsou zvěčňováni. A přesto jsme neodolatelně přitahováni pohledem na zjevování toho, co zjeveno být nemělo, jak ostatně mistrně předvedl Michelangelo Antonioni ve filmu Zvětšenina. Není náhodou, že v dnešní digitální éře se ztráta soukromí stala i politickým tématem.

Existují však snímky, na něž se můžeme s čistým svědomím dívat, přestože nebyly určeny našim očím a lidé na nich netušili, že jsou fotografováni. Těchto „zvětšenin“ jsou tisíce a máme je tady, v Česku. Je to poklad ze 70. a 80. let, který nám tu zanechala StB. Zkuste se na ně dívat o trochu déle (str. 34 až 41) a dýchne z nich na vás zvláštní atmosféra tehdejší nehybnosti, těhotné tajemstvím a strachem.

Pohledem na ty snímky se stáváme nejen svědky, ale přímo účastníky těch dávných okamžiků. Milan Kundera neměl nikdy spatřit sebe sama, jak stojí v Bartolomějské ulici v nervózním zamyšlení, a my také ne. Vidíme však ještě víc: vnitřním zrakem sledujeme fotografa, jak ve skrytu cvaká spouští a v tomto oživlém okamžiku se stáváme pozorovateli pozorovatele. Je to svým způsobem osvobozující. A je to také zvláštní estetický zážitek, neboť, jak píše Jan H. Vitvar, příslušníci StB, tito utajení kronikáři normalizace, po sobě zanechali skvělé fotky.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA