Byl to vrah, ale je náš

Bože, koho to tu máte – ten výkřik překvapených návštěvníků není pro lidi ze Studence nic neobvyklého. Čas od času totiž vždycky někoho uzemní skutečnost, že na místní návsi zdobí pomník padlým reliéf Josifa Vissarionoviče Stalina. Potom už stačí jenom zdůraznit, že studenecký starosta vede obec za komunisty nepřetržitě už od roku 1984, a menší aféra je na světě.

Až dosud nad tím byli Studenečtí zvyklí mávnout rukou. Na svého starostu nedají dopustit a na generalissima si za těch padesát let, co shlíží na místní náves, už zvykli. Naposledy se však kolem pomníku strhl trochu větší humbuk.

Studenec se stal totiž na Vysočině vesnicí roku 2007 a nepříjemných otázek, jestli by neměl jeden z největších zločinců dvacátého století z pomníku na návsi zmizet, se vyrojilo víc než jindy. Hejtman kraje Miloš Vystrčil (ODS) dokonce zastupitelům Studence doporučil, aby nechali generalissima odstranit. Ti se ale nejdřív rozhodli na tohle téma vyhlásit referendum. K volební urně přišla sice jen těsná většina lidí, aby referendum bylo platné; ale ti, co hlasovali, hlasovali jasně: Stalina na návsi nechat.

Chasa děkuje

Ze čtyř set padesáti voličů přišlo hlasovat jenom něco málo přes dvě stě. Z nich jen padesát bylo pro odstranění. Starosta Josef Zahradníček doufá, že tím má nepříjemnou záležitost s pomníkem jednou provždy z krku. „My tu máme jiné věci na práci než předělávat historii,“ říká usměvavý padesátník a ukazuje dlouhý seznam společenských akcí, které má obec rozplánované na půl roku dopředu. Před jeho úřadem se bělá na silnici obrovský nápis „chasa děkuje“, který tady malířskou štětkou načmárali mládežníci, když táhli z oslavy čarodějnic.

O přízeň místních nemá starosta nouzi a rád vypráví o tom, co všechno se v obci povedlo. Když se ale řeč stočí na pomník se Stalinem, nastanou rozpaky. Na otázku, co si o ruském diktátorovi myslí, odpovídá zásadně vždy jen příklady odjinud. „Ve Finsku mají sochy Lenina, v Americe zase mají pomníky všichni prezidenti, kteří nechali vraždit indiány,“ říká. „Nechme to být.“

To pan Matějka, kterému diktátor hledí z pomníku na návsi přímo do oken jeho domu, je přímější. „Tož byl to masový vrah,“ říká muž, který jako desetiletý kluk odhalování pomníku zažil ve čtyřicátém sedmém. „Ale také jeho armáda pomohla porazit Hitlera.“

Podobně se na generalissima dívají i lidé o dvě generace mladší. „Kdyby se teď rozhodovalo, jestli Stalina na náves umístit, byl bych rozhodně proti,“ říká dvaadvacetiletý student Michal Mrňa. „Ale co zbudovali naši předkové, nechci měnit,“ dodává. Za argument mu slouží i skutečnost, že od čtyřicátého sedmého až dodnes jsou na pomníku padlým spolu se Stalinem i prvorepublikoví prezidenti Masaryk a Beneš, kteří bez úhony přečkali celou dobu komunistické diktatury.

„Když nikdo nesundal tyhle dva, tak my teď nebudeme sundávat toho třetího,“ komentuje to v hospodě na návsi hostinský Karel Pokorný. Jeho zákazník pan Válek nad tím jenom kroutí hlavou. Podle něj místní hlasovali tak trochu natruc. „Něco jako: když nám ostatní do toho pořád mluví, tak my si tady toho Stalina just necháme,“ říká. On sám by byl radši, kdyby Stalin z návsi zmizel. V referendu však hlasovat nemohl. Je přespolní a ve Studenci má jenom chalupu.