Dopisy

Ukážeme světu, že jsme civilizovaní

Respekt 13/08

Hořko za Milanem Jiráskem

Mám hořký pocit pokaždé, když člověk začne kličkovat a uhýbat před novinářskými otázkami, až se zamotá do vlastních výmluv a rozpadne se, tak jak se to stalo předsedovi Českého olympijského výboru Milanu Jiráskovi.

„My máme informace, že akce byly připraveny dopředu a byly vyprovokovány. Nevím ale z které strany.“ Brr, jako bych četl Rudé právo před dvaceti lety. Jirásek má informace, ale neví? Tak si měl zjistit víc. Od člověka s takovými životními zkušenostmi, navíc lékaře, bych nečekal, že ze sebe bude dělat prosťáčka.

„Moje přesvědčení je, že kdyby se do toho tolik nešťouralo, tak Čína bude svoji politiku v otázce lidských práv uvolňovat daleko víc.“ Tady naopak Jirásek ví, jak se to má dělat: nešťourat! Bože, můj kdysi oblíbený olympionik dobrovolně podlézá režimu, o kterém ví, že lidská práva nedodržuje. Nebo ho k tomu někdo nutí?

Nakonec předseda ČOV radí sportovcům: „…vyjadřuj se veřejně k tomu, v čem jsi cvičený a do čeho vidíš. To vždycky radím i sobě.“ Proč tedy k Tibetu mluvil, když na něj není cvičený? Snad aspoň čeští sportovci do toho vidí víc a snad mají víc odvahy než Milan Jirásek.

Milan Zeibert, Třebíč

zákon proti pohlavkům

Respekt 13/08

Zůstávají dětmi

Nepřekvapuje mne, že článek o tělesných trestech stojí na klišé, podle něhož jsou postkomunistické společnosti barbarské a zaostalé a od zbytku Evropy se mohou jenom učit. Co mi vyráží dech, je chucpe německých expertů, kteří chtějí ve věci neautoritativní výchovy udílet rady, ačkoli už dnes není pochyb, jak těžce na ni právě Německo doplácí.

(…) Zaměřím se na obecně známý aspekt, a tím je neschopnost takto vychovávaných dětí zvládat život. Už před pár lety se objevily v německém tisku informace o tom, že zaměstnavatelé odmítají přijímat učně. Vadí jim, že děti nejsou schopny pravidelně a včas chodit do práce, soustředit se na ni a nejsou schopny ani ochotny se něco praktického naučit.

(…) Problém je natolik vážný, že se německá vláda rozhodla jednat: vydala nařízení, podle něhož podniky s více než 15 zaměstnanci prostě musejí přijímat učně. Že to dětem ani podnikání nepomůže, netřeba podotýkat.

(…) Němcům, kteří tvrdí, že teď zacházejí s dětmi dobře, bych řekla asi tolik: Vychováváte je tak dobře, že zůstávají trvale dětmi. Naučili se, že autoritou pro ně nejsou rodiče, tj. lidé, kteří stárnou a svou roli postupně opouštějí, ale stát: ten nestárne, má pořád ve všem pravdu, je pořád stejně silný a má pořád dost peněz. Mladí lidé pochopí, že i když už nemohou říkat „já chci“, mohou říkat „mám právo“ – a to jim vystačí nadlouho. Některým až do konce života.

Michaela Freiová