Editorial

Pro redaktory Respektu není lehčího rozhodnutí než bojkotovat olympiádu v Číně – tak jako tak totiž neměl nikdo z nás v plánu letět v létě do Pekingu. Mnohem těžší je však mít stejně silný názor na to, zda by měl olympiádu bojkotovat také celý demokratický svět včetně českých sportovců.

Lidstvo je tak trochu šílené, když se touží dívat na poničené sportovce, jak si v závodech o život huntují plíce nadmuté až do posledního alveolu jedovatým pekingským smogem, ale budiž. Že svět není v pořádku, neboť se nepoučil z Berlína 1936 a z Moskvy 1980, bylo jasné už v okamžiku, kdy Peking vyhrál soutěž o uspořádání olympiády. Teď už je trochu pozdě se divit, že Čína je totalitní režim a že sportovcům budou na krk věšet medaile lidé, kteří obrazně řečeno věší na krk oprátku tisícům obětí tamního režimu. Vzhledem ke stavu rozumu dnešního světa je tedy masový bojkot olympiády velmi málo pravděpodobný, nicméně každý, kdo se pro něj rozhodne, bude mít naše sympatie.

Událostem v Číně a Tibetu se věnujeme v komentáři Marka Švehly (str. 10), v rozhovoru s předsedou Českého olympijského výboru Milanem Jiráskem (str. 25), v eseji T. G. Ashe (str. 63) a zejména v exkluzivní reportáži korespondenta týdeníku The Economist (str. 28–31), který se jako jediný zahraniční novinář octl přímo uprostřed dění ve Lhase.

Násilí v Tibetu je od nás hodně vzdálené, a přesto v nás vyvolává výčitky svědomí bezmocných svědků. Je proto zvláštní, že když jsme svědky, či dokonce vykonavateli násilí vůči našim dětem, výčitky svědomí necítíme. Zákon proti pohlavkům, s jehož návrhem přišla ministryně Džamila Stehlíková, vyvolal vášnivou a mnohdy odmítavou reakci v české společnosti a ohnivé debatě se nevyhnula ani naše redakce. Pod dojmem klidného hlasu naší kolegyně Anneke Hudalla a její zkušenosti z Německa padlo rozhodnutí, že text na toto téma (str. 16–19) napíše ona. Není pochyb o tom, že to bylo rozhodnutí šťastné, ale na to jistě přijdete sami.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA