Hračičkové z pískoviště

Někdo by řekl, že na ten okamžik čekali čtyřiadvacet let. Přesně tolik času uplynulo od celovečerního debutu bratrů Coenových Zbytečná krutost. Téměř čtvrtstoletí tedy trvalo, než jim Hollywood klekl k nohám. Jenže pak je vidíte při přebírání sošek Oscarů za adaptaci knihy Cormaca McCarthyho Tahle země není pro starý a chápete, že celou tuhle oficiální slávu berou s velkým přehledem.

Oba sice už překročili padesátku, ale pořád jsou to stejně excentričtí intelektuálští podivíni jako na začátku kariéry. Mladší Ethan se při děkovném proslovu omezil na jednoduché poděkování, o deset centimetrů vyšší a o tři roky starší Joel, vypadající jako mix Franka Zappy a basisty metalové kapely z osmdesátých let, poděkoval všem v auditoriu, že je nechali hrát si celou tu dobu „v koutku pískoviště“. Svatá pravda.

Během své úctyhodné tvůrčí dráhy se totiž neustále pohybují na okraji studiového systému. V Americe působí málo filmařů, kteří by o sobě mohli říci, že jejich snímky vypadají přesně tak, jak si je vysnili v hlavě. Coenové mezi ně patří. Na svém kontě mají dvanáct v podstatě nízkorozpočtových a nepříliš výdělečných filmů, nikdy se nemuseli uchýlit k jakémukoli uměleckému kompromisu, a přesto s nimi točí za minimální honorář největší hollywoodské hvězdy.

Prostě chodíte do práce

Výše zmíněná Joelova řeč na pódiu losangeleského divadla Kodak se…