Jednat s Íránem se musí

Prezident Ahmadínežád oznámí, že natruc Radě bezpečnosti a sankcím zahajuje obohacování uranu ve velkém. Hluboko pod zemí u Natanzu se rozjedou odstředivky, časem až 3000 – a ty dají do dvou let dost štěpného materiálu k výrobě několika jaderných hlavic.

Tak nějak mělo probíhat podle očekávání 28. výročí islámské revoluce. V realitě to nebylo až tak naostro, Ahmadínežád provoz nespustil, ale v projevu opět zdůraznil, že Teherán se práva na atom nevzdá.

Teheránu už nevěří ani Evropa. Spolu s USA požaduje, aby se vzdal obohacování uranu i plánů na těžkovodní reaktor v Araku. Totéž žádá i prosincová rezoluce Rady bezpečnosti, která Íráncům dala šedesát dní času. Jinak hrozí další, z logiky věci razantnější opatření. Lhůta uplyne tento týden. A v Teheránu probíhá bouřlivá diskuse o dalším postupu.

Teherán zní více hlasy

Ahmadínežád zachovává vzdor a neústupnost. Je přesvědčen, že trumfy drží on. Naopak hlasy po dohodě zaznívají stále silněji od umírněných konzervativců.

Ve prospěch urovnání sporu se Západem se vyslovili hned tři významní muži – Alí Laridžání, šéf Nejvyšší rady národní bezpečnosti, Alí Akbar Velajátí, bývalý ministr zahraničí i osobní poradce nejvyššího vůdce Chameneího, a Hašemí Rafsandžání, předseda Rady pro určování zájmů režimu.

Navenek se názory skutečně různí. Laridžání na bezpečnostní konferenci v Mnichově hovořil o tom, že pro Izrael nepředstavuje Írán žádnou hrozbu. Francouzský tisk citoval…