Dávné zvonění

V roce 1947 vydal architekt Ladislav Žák Obytnou krajinu. Připravoval ji od třicátých let, v době, která se nám jeví jako ekologická idyla. Senzitivní Žák však viděl krajinu v katastrofálním stavu, píše o „posledním zvonění“. „Je potřebí nikoliv tiše naříkat, nýbrž zoufalým výkřikem v nejvyšší nouzi přispět k tomu, aby nastal konečně obrat, aby na všech stranách tzv. činitelé se vzpamatovali.“ Příčiny „sprostého zaneřádění přírody“ vidí Žák ve špatně provozované výrobní činnosti, v dopravě, v přelidnění a, u architekta překvapivě, ve stavební činnosti: „Není omluvy pro toto hrůzné dílo lidského rozmachu.“ Žák je odpůrcem zahradních měst, vilových čtvrtí, chat. Pohlíží na svět očima estéta a soudem revolucionáře. Nenávidí buržoazní reprezentaci. „Každému vlastní domek a vlastní zahrádku – straší dodnes v hlavách maloměšťáckých pseudosocialistů,“ přizvukuje v předmluvě Karel Teige, autor Nejmenšího bytu.

Proti soukromé výstavbě, „výběru ohavností, libovolných stavebních svinstev“ staví Žák hromadné ubytování, „skutečný stroj na bydlení“, ve funkčně dokonalých domech a malých bytech, postrádajících všechno zbytečné, mimo jiné to, čemu říkáme domácnost. Domácí provoz lze ponechat službám. Žák kritizuje individuální rekreaci a dopravu – „invasi nesmírných mas motoristických“. V rozporu s dnešním pojetím ekologicky příznivého života považuje za nesmysl zahrádkářské pěstování zeleniny.

Odpůrci environmentálních snah mohou číst Žákovu knihu jako další doklad, že ochranáři naříkají odnepaměti. Čtenář environmentalista si naopak může klást otázku, jak dlouho ještě ekosystémy vydrží civilizační tlak.

Půlstoletí, které uplynulo od vydání Obytné krajiny, však především přineslo poznatek sociologický: na rozdíl od nás, kteří ponecháváme vývoji volnou cestu a zmůžeme se nanejvýš na drobné kroky, jejichž efektu ani dost nevěříme, Ladislav Žák se pokoušel najít, či spíš vymyslet konsekventní východisko.

Jeho představa o „pannaturalistickém socialismu“ se ukázala jako iluzorní. Nové vilové čtvrti, regály plné kuchařských knih, nekončící růst automobilismu, naše příchylnost k chatám a chalupám, to vše dnes ukazuje na nemožnost převratných změn, které ignorují lidskou podstatu a lidské sklony. To dobře víme, a tak jsme zbaveni naděje na spolehlivé řešení.

Autorka je socioložka.