Ať už to roznese vítr
Tři akordy a pravda – tak popsala kdysi své zbraně Patti Smith.
Tři akordy a pravda – tak popsala kdysi své zbraně Patti Smith. Slovenská kapela Živé kvety vyrostla za poslední léta v poetickou jednotku podobně pádných principů. Přinejmenším od alba Sloboda (2005) se o ní dobře ví i u nás. Klíčovým půvabem skupiny je paradox: jedním pólem je tu osobní náklonnost k poezii a obyčejnému bigbítu, druhým nutkání vykřičet to, co dnes na Slovensku zní až moc tiše.
Daniel Tupý a ostré nože
Lucia Piussi byla po celá devadesátá léta kmenovou herečkou bratislavského divadla Stoka. Avantgardní a neklidný soubor už dnes neexistuje: na jeho zániku se podepsal i dlouhodobý tlak oficiálních míst. Vedle náročné Stoky se kapela mohla zprvu jevit jako čistá oddechovka. Piussi tu do textů ukládala válčení na poli milostných vztahů i hledání sebe samé. Není oslnivá vokalistka: „Slabým hlasom povedz silné vety,“ pobízí sama sebe v písni Dni ako komíny. Její značkou se stala úpěnlivost. S Kvety jako by na scéně vždycky znovu ožívala úleva ze zjištění, že se lze vyzpívat z přetlaků, traumat, prolomit – třeba sebezraňujícím způsobem – mlčení.
Tudy vedla cesta k otevření druhé fronty v repertoáru. Není zase tak jiná. Když Piussi zpívá „vládnu hajzli, zlodeji v rukavičkách!“, přeskakuje jí vzrušením hlas podobně, jako když si vyřizuje osobní účty. „Drahocenné orgány skončili v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu