Dopisy

Léčba Husákem

Respekt 42/07

Nejde jen o dílo studentů

Děkuji za pěkný článek o výstavách Husákovo 3+1 a Fotografie 70. let v ČSR. Je to dle mého soudu to nejlepší, co bylo zatím o obou výstavách napsáno. 

Text bohužel obsahuje také několik rozsahem nevelkých, ale podstatných nepřesností, které vyvolaly mezi dalšími autory výstavy a knihy nelibost. Především je to autorství publikace Husákovo 3+1: jeho editory jsou Lada Hubatová-Vacková a Cyril Říha, jak je i napsáno na jejím přebalu. Nejde tedy, jak píšete v článku, jen o dílo studentů (ti „pouze“ psali některé texty), ale o odborně redigovanou práci, která obsahuje různorodé příspěvky k bydlení 70. let. Lada Hubatová-Vacková také vedla na VŠUP seminář, v rámci něhož studenti výstavu připravovali. 

Chybně je uvedeno rovněž autorství obou otištěných fotografií. Velká černobílá je dílem Fedora Gabčana (z cyklu Lidé z pevnosti, 1971–72), menší vyfotografoval Ondřej Přibyl. Děkuji za uvedení nepřesností na pravou míru.

Pavel Vančát, spolukurátor výstav

Medaile pro steroidy

Respekt 42/07

Řešení problému je složitější

Ve své glose nám Erik Tabery přinesl neobyčejně vyhraněný pohled na různé oblasti moderního sportu, zejména problematiku dopingu.

Jakkoli podobná témata svádějí k ostře formulovaným soudům, v tomto případě spíše odsouzení, nezapomínejme přes „stromy“ hledat „les“, byť v tomto případě les velmi smíšený. Autor ve svém zamyšlení přechází od tématu k tématu, či snad od sloganu ke sloganu, který zní často úderně, nicméně v celkovém pohledu si takto složený text protiřečí.

Na jedné straně píše o „souboji narkomanů“ a o „borcích a borkyních zpitomělých touhou dělat nadlidské rekordy“. Lze se ptát, na koho přesně zde naráží, kdo reklamoval svou touhu po nadlidských rekordech? Nebo se jedná jen o běžně tolerované zobecnění, o jakési povšechné mávnutí rukou?

Na straně druhé ovšem trefně poukazuje na roli sponzorů, kteří vzhledem k touze připojit své logo k čemukoliv populárnímu nehledí, či snad neumějí hledět, na skutečnou podstatu podporované činnosti. A jelikož, slovy autora, nelze čekat nějaké řešení od sportovců samotných, je patřičná i jeho výzva divákům, aby uvažovali a vybírali, komu věnují svou přízeň.

Jak už to bývá, řešení celého problému je složitější než stanovit přísnější tresty a nad dalším děním si mýt ruce, byť Erik Tabery nic takového explicitně netvrdí.

Celý problém vyplývá ze samotné podstaty profesionálního, a tedy bytostně moderního sportu. Je-li celá společnost nastavena na podávání výkonů a úspěchu, lze snad čekat, že sportovnímu poli se tento styl uvažování vyhne?

Troufám si tvrdit, že nelze. Možná je obtížné si to přiznat, ale my ty „nadlidské“ výkony a překonávání rekordů chceme vidět. Vždyť co jiného je sport nežli další forma divadla, další forma zábavy. Ztratí-li herec hlas z důvodu mnohaletého namáhání před velkým hledištěm, po právu ho litujeme, přece se obětoval pro umění, pro nás. Ovšem je-li přistižen sportovec při dopingu, jeho pláč nás nedojímá, mám-li ještě jednou parafrázovat autora. Není to trochu pokrytecké? Ať už si odpovíme jakkoliv, otázka je jistě správná.

Arnošt Svoboda