Příběh potratu

Je to už měsíc, co jsem ho viděla. Mezitím film běží také v pražských kinech. Nejvyšší čas, abych o něm něco napsala. Neboť potrat je téma, před kterým oči zavírat nemáme.

Soudit je snadné. Vnímat a naslouchat je to nejtěžší ze všeho. Tento film to dokáže. Málokdy jsem na plátně viděla stav lidského strachu zobrazen tak hmatatelně, znepokojivě a konkrétně. Bez krve a násilných záběrů.

Čtyři měsíce, tři týdny, dva dny. Tak dlouho je Gabita už těhotná. Nevíme, s kým přišla do jiného stavu a proč si dítě nechce nechat. Je studentka a žije v tristním Rumunsku na konci Ceauşescovy éry, v době, kdy byly potraty přísně zakázány a trestány.

Diváci ze Západu sledují stále s poněkud voyeurským zájmem snímky o deprimující atmosféře socialistického státu, kde panují nedůvěra a kontrola, kde je život sledem ponižujících událostí a člověk je vydán zvůli systému. Tady v Praze to nebude pro diváky nic nového.

Gabita má na koleji kamarádku, která jí pomáhá. Otilia si najme hotelový pokoj a kontaktuje člověka, který má zákrok tajně provést. Profesionálního andělíčkáře, potratového řemeslníka jménem Bebe.

Komorní scéna v hotelovém pokoji působí až nesnesitelně tísnivě. Bebe konfrontuje studentky se svým jednoduchým účtem: za zákrok nechce peníze, nýbrž sex. Od obou. Výměnou laskavostí to nazývá.

Děsila jsem se toho, co vše ještě přijde. V jednom jediném záběru nás konfrontuje film přímo s potratem: nekonečných deset vteřin vidíme plod, napůl zavinutý do ručníku, na dlažbě hotelové koupelny. Kamera ponechává divákovi obraz, který si odnese domů sám, bez návodu na použití.

Gabita přežije, zatímco Otilia běhá s plodem v kabelce po nočních ulicích Bukurešti, aby našla místo, kde ho může zlikvidovat. Plán se hrůzně podařil, a zároveň selhal. Za nemožných podmínek udělaly tyto dvě ženy něco, o čem už nikdy nebudou chtít mluvit.

Co my víme o jejich strachu a zoufalství.

Angela Rogner

Tlumočnice a matka dvojčat.

Cristian Mungiu:

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Rumunsko, 2007.

angelarogner.blog.respekt.cz