Krásná a silná Frida

Tenhle film nezapře, že ho vytvořily tři ženy. Žánrově jde o klasickou hollywoodskou biografii rozporuplné celebrity, ale tentokrát tak nějak jemnější, něžnější a méně efektní, než bývají. Ty tři jako by byly propojené, rozuměly si a spolupracovaly, byť jedna z nich už je půl století mrtvá.

Žena první – Frida Kahlo. Mexická malířka (1907–1954), jejíž osud snímek zpracovává, se stala v pop kultuře podobně dráždivým pojmem jako Evita nebo Marilyn Monroe. Neobyčejně krásná, temperamentní a prostořeká dívka si v osmnácti letech při autobusové havárii těžce poranila páteř, nohu a pánev. Zázrakem přežila, ale vypadalo to, že vůbec chodit nebude. „Řekla jsem doktorovi, že mě musela odpanit ta tyč,“ říká ve filmu upoutaná na lůžko se smíchem svému příteli, s nímž si nesezdaná užívá, když je katolická matka z dohledu. Je to černý, ale pro ni docela typický humor: Fridě při nehodě prorazila železná tyč pánev a vyšla ven vaginou. Dívka nakonec vstane, ale je odsouzená k doživotnímu utrpení, které ji po čtyřicítce znovu upoutá na lůžko. Mezitím toho stihne opravdu hodně. Stát se malířkou, vdát se za charismatického malíře Diega Riveru a prožít s ním vztah plný nevěr, rozvratů i smíření, mít za milence Lva Trockého, vystavovat na pozvání Andrého Bretona v Paříži.

Žena druhá – Salma Hayeková. Hollywoodská herečka bojovala sedm let o to, aby mohla Fridu na plátně ztvárnit. Soupeřek nebylo málo. Francis Ford Coppolla chtěl natáčet s Jennifer Lopezovou, protagonistkou příběhu by se bývala ráda stala i Madonna. Salma Hayeková nakonec zvítězila a podle kritiků jde o její životní roli. Jako vášnivá umělkyně, která se v jednu chvíli hrdě vymezuje a v druhou už se svému nevěrnému manželovi bláznivě vrhá do náručí, je zcela přirozená. Těžším hereckým oříškem než mexický temperament musela být Fridina nevídaná odolnost a chuť do života, která těžce trpící ženu prostupovala. Salmě Hayekové se dá věřit, že život může být zároveň omamné dobrodružství a krutý, předem prohnaný souboj.

Žena třetí – Julie Taymorová. Režisérka, která má zkušenosti z Broadwaye a loutkového divadla, pojala svou Fridu jako výpravný, ale zároveň velmi sevřený film. Přestože jej natáčela v autentických lokacích a interiérech, doslovnost pro ni není na prvním místě. Nebojí se zapojit do reálných a doložených událostí trochu fantazie, jako by ji vedla spíš intuice a vcítění než snaha o přesnost. Skvěle fungují animované a trikové sekvence, v nichž se buď prolínají Fridiny obrazy s realitou, nebo vzniká jakýsi surreálný komentář k ději (americkou návštěvu Fridy a Diega ilustruje parafráze King Konga, v ní malířka představuje bezbrannou dívku a otylý manžel obří gorilu). Máme pocit, že režisérka Fridě Kahlo nestaví pomník, ale opravdu jí rozumí.

Jediným nedostatkem filmu je jeho příliš melodramatická nekonfliktnost. Všechny rozpory v závěru zahalí láskyplné smíření a duch malířky je do poslední chvíle schopen vítězit nad hmotou jejího zuboženého těla (podle hollywoodských pravidel si samozřejmě navzdory chorobám uchovává svou krásu). Ve skutečnosti musely být pro Fridu Kahlo roky před smrtí pravděpodobně mnohem drásavější a zoufalejší než tohle pokojné a sebevědomé vyvanutí.

FRIDA

ČT 1, 8. 10., 22.15