Koně a písně se vracejí

Jak bude vypadat v příštích desetiletích česká písnička? Přežije a díky čemu? A co pro ni znamená, že možná nejsilnější letošní písňové album má všechny původní texty v angličtině?

Jen tak být

Album Lion Prayer skupiny Please The Trees je debut, na kterém se protínají „známé firmy“ české nezávislé scény posledních let. Podstatné je, že tu kulminuje dosavadní cesta těch, kteří hráli dřív přece jen pro užší publikum: experimentálněji, literárněji. Teď si vzájemně pomohli najít srozumitelný, původní výraz.

K Václavu Havelkovi se moc nehodí slovo písničkář: kdyby „songwriter“ neznělo protivně světácky, bylo by přesné. Harrachovský rodák Václav, pro kterého je život s písněmi asi jedinou snesitelnou formou existence, nemá kořeny v českém folku. Jeho rodokmenem jsou rockoví frontmani, kteří vystupují někdy s kapelou, někdy přímočaře sami: Jeff Buckley, Smog, Bonnie Prince Billy, Jeff Tweedy z chicagských Wilco. Často to jsou muži, kteří místo chlapácké energie nabízejí schopnost ponořit se bez bolestínství do svých citových peripetií. Havelka, který při sólovém vystupování používá pseudonym Selfbrush, záhy pochopil, že chce psát v angličtině. Během dvou let práce v Británii si vylepšil jazyk. Vrátil se s přesvědčením, že živá nezávislá scéna, prožívající díky internetu silnou emancipaci, je místo pro něj. Mimo jiné i proto, že se tímhle kanálem znovu vyhlašovala náklonnost obyčejné, v čemsi věčně platné formě: písničce.

Havelka má důvěryhodný témbr hlasu: až ho bude méně často připodobňovat Bonovi, pomůže si. Zásadní je, že dokáže suverénně „jen tak být“ na pódiu. Přirozeně, osobně, bez usilovného vůdcovství, a přece je to zajímavé sledovat. „Dal jsem svým koním svobodu a oni přiběhli nazpět – i když jsem nevolal,“ zpívá Selfbrush (pochopitelně anglicky) na loňském albu Three Names, které nahrál v Itálii s tamějším producentem.

Při hraní v bohnické léčebně se potkal se Some Other Place, postrockery ze silné táborské scény, odkud vzešli třeba Sunshine. Neznělo jim to lokálněji než na „italské“ desce: dali společnému hraní název Please The Trees a Havelka začal vytahovat ze šuplíku méně solitérské písně. Plný zvuk překvapivě vrací do hry klávesy a smyčce: v hudbě se dnes sice může všechno, ale na tohle pohrávání si s atributy popu je třeba kapka odvahy.

Sborem přes hranici

Album bylo nahrané živě ve studiu na dva noční zátahy. Hudbu podepírá pocit širšího společenství, které za ním stojí: s refrény a slogany tu opakovaně vyplouvají do popředí sbory. Mají přirozenou barvu obyčejných lidí, které spojila píseň – ne šlechtitelské křeče profi vokalistek. Z dokumentace lze zpětně zjistit, že hlasy patří Anně Geislerové a Lence Vlasákové.

Nenápadné magnety v podobě spřátelených hereček jsou logickým tahem od skupiny, mezi níž a médii zatím zeje mezera. Selfbrush Havelka také autorsky i jako zpěvák přispěl na poslední album Ecstasy of St. Theresa (jeho text, v němž tikají hodiny, je asi nejzapamatovatelnější moment desky). To všechno by teď mohlo pomoci Please The Trees, kteří jsou teoreticky esem v rukávu čerstvého českého popu: nikoli menšinové umělecké tvorby, nýbrž mainstreamu, na kterém se posluchačsky shodnou desetitisíce. Angličtina bývá pokládána za bariéru před velkým publikem: Please The Trees budou možná dobrý test, zda to ještě platí i pro dnešní pětadvacetileté. Pravda, moc jim nenahrává rozpadající se distribuční síť: co platno, že jsou důstojnými ambasadory nové vlny ze světa, když její stěžejní vydavatelství u nás často ani nemají reprezentaci.

Dobré písně a frontman nepostrádající jiskru by to celé mohli změnit. Ale i kdyby Lví modlitba neposbírala zanedlouho nějaká výroční ocenění a nenastavila novou laťku, méně vydařenou desku to z ní neudělá.