Editorial

Zda budou soutěžit olympionici v Praze, se tak brzo nedozvíme, jednu velkou soutěž však už máme na dohled: soutěž mezi českou skepsí k velkým projektům a nadšením politiků pro ně. Mezinárodní olympijský výbor si před hlasováním o kandidátech na pořadatele her velmi důkladně ověřuje, jak velkou důvěru a podporu si dokázali organizátoři získat u obyvatel. V těchto přípravných závodech běží takové Chicago už o hodně koňských délek před Prahou.

Ambice pořádat olympiádu není sama o sobě vůbec špatná ani podezřelá. Jiří Sobota a Markéta Pilátová vyrazili do Barcelony (str. 16 až 21), aby zjišťovali názory lidí na jejich olympiádu patnáct let poté, co se tam konala. Nenašli nikoho, kdo by litoval. Jenže tehdejší budovatelské nadšení Katalánců se nedá srovnávat s dnešní českou nedůvěrou, která má své kořeny v trpké zkušenosti s politikou prolezlou korupcí.

Česká povaha je vůbec poněkud záhadná a často ji lépe definují ti, co nejsou Češi, ale rozhodli se mezi nimi žít. To je případ americké novinářky Dinah Spritzer, která prožila první část života v Argentině, potom v Americe, žila také v Číně a Rusku, ale zamilovala se do Česka. „To, za co se Češi tak stydí, totiž tradice vyhýbat se boji, je zároveň důvodem, proč je Česko tak úžasně klidná země,“ říká například v rozhovoru pro Respekt (str. 42až 45).

Ano, je to klidná země, ale někteří Češi přesto touží po klidu ještě větším. Touží žít líně, v tichu přírody, která pracuje za ně a živí je. Jako například Jaroslav a Květoslava Svobodovi, průkopníci „líného farmaření“, známého také jako permakultura. V krajině kolem Máchova jezera koupili osm hektarů půdy a zakládají „jedlý les“. Nejsou to žádní ekologičtí fundamentalisté ani naivní snílkové, mají promyšlený plán. A nejsou jediní, jak zjistil reportér Vladimír Ševela.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení Vám přeje

Martin M. Šimečka