Šumava umírající a romantická

Mnohaleté intimní poznávání Šumavy vedlo ruku Josefa Váchala při tvorbě publikace Šumava umírající a romantická, neopakovatelného souboru čtyřiasedmdesáti monumentálních barevných dřevorytů formátu 65 x 49 cm doprovozeného textem. Svazek Váchal vydal v roce 1931 v jedenácti kusech. Nyní vychází kritická edice textové části publikace – na reprint celého díla si totiž žádný český nakladatel zatím netroufá.

Hrabivá lidská smečka

Na textu je vidět, jak si Váchalova mysl v šumavských lesích prohlubovala životní filozofii. Je pesimistická při pohledu na účinkování člověka ve světě přírody: ponechána sama sobě je mu příkladem zázračného koloběhu života, zatímco výboje hrabivé lidské smečky pracují k jeho zkáze. Váchal je tu prorocký, v nejčernější představě budoucnosti Šumavy vidí, jak „bohatství tvých lesů rozvezou, vody vysuší a hory srovnají“. Jako kdyby už viděl netušené budoucí možnosti meliorací, odvodňujících mokřiny i slatě, a rozpínavost těžby.

Umělec zapojuje všechny své zjitřené smysly, když líčí, jak se šumavské hvozdy vyrovnávají s živly, jak zrádné slatiny obnovují „rovnováhu přírodní života i smrti“. Pokud je člověk nepřinutí ustupovat. Váchal, nepřítel přelidnění, neviděl turisty (to přitom neznal horská kola!) na Šumavě rád: „Hruď moje naplňuje se vždy radostí, připadnu-li za některé své toulky hvozdy na místa bujně kopřivami zarostlá, neklamný to důkaz o stávajících tam kdys staveních lidských, místa, z nichž člověk, neznámo jakou příčinou, ustoupil a přírodě opět dále pole volné k činnosti zde zanechal.“ Co by s ním dnes udělal pohled na jeho oblíbenou prášilskou cestu k jezeru Laka, kolem níž stojí zplanělé ovocné stromy a kopřivami zarůstající stopy po lidských obydlích? My ovšem víme, jakou příčinou – poválečným vysídlením, čili z podobně krutého důvodu, jakým jsou zásahy proti přírodě.

V této souvislosti je zajímavé, že Váchal svou homofobii na rozhraní české a bavorské Šumavy ztrácí: „Na bavorské straně snaha o zvelebení a udržování lesů očividna, oproti zanedbání na straně naší. Příslovečná láska Němců k lesům jeví se pečlivým ošetřováním a probírkami v stávajících hvozdech, přičemž tu dbáno pralesního rázu odvěkých přirozených reservací, a přisazováním vhodného stromoví do míst polomy zpustošených. Jinak na české straně, kde obstojí leda hvozd slatěmi chráněný či nedotčený pro obtížnost odvozu dřeva.“

Jako bychom se ocitli uprostřed soudobých sporů o hospodaření v Národním parku Šumava. A to Váchala jistě nenapadlo, že jednou budou z chráněných míst tajně za tmy mizet stromy pomocí vrtulníků.

Ďábelská inspirace

Nápad editora Vladimíra Musila vydat kritickou edici textu největšího Váchalova díla poněkud naráží na vazbu osobitého jazyka k autorské dřevorytecké typografii. Ta je totiž natolik těsná a originální, že prostým přetištěním ztrácí podstatnou estetickou dimenzi. Málo platné, nestačí exploatovat text, který je organickou součástí velkého výtvarného díla.

Švédové nám nyní přivezou ukázat náš slavný Codex Gigas, středověkou Ďáblovu bibli, kterou si odsud před staletími odvezli jako válečnou kořist. Setkání s tímto gigantickým dílem by nás mohlo inspirovat. Bylo by přece krásné vložit peníze uloupené šumavským hvozdům do nového vydání Váchalova nejnáročnějšího díla. 

JOSEF VÁCHAL: Šumava umírající a romantická, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, 155 stran.