Tajemství českých věznic

Ten okamžik byl nádherný a skličující zároveň. „Čekal jsem na to šest let. Pak v tu chvíli jsem ale vlastně přišel o všechno – střechu nad hlavou, práci, teplé jídlo,“ prohodí Jan Beer a očima přejede vlastní odraz v okně.

Když před deseti lety vyšel před bránu bělušické věznice, měl v tašce dvě potrhaná trika, výuční list prodavače a jízdenku do Prahy. Státní úředníci v tu chvíli odškrtli dalšího napraveného zločince a také úsporu devíti set korun za den – tolik v Česku v průměru stojí věznění jednoho člověka.

V Beerově případě se ta investice vyplatila. Z někdejšího podvodníka je student dvou vysokých škol a soudní přísedící, který sám rozhoduje o potrestání jiných. Tuto dokonalou proměnu si šéfové zdejších kriminálů a ti, kdo je platí, až dosud marně přáli vídat častěji. Teď snad všem vysvítá šance.

Neplivat, prosím

Skrze plstěné závěsy dopadají do vinárny jen tenoučké pruhy letního slunce. V rohu místnosti si muž nad dvojkou bílého podtrhává linky v tlusté knize. „Sociální právo,“ zvedá oči od textu a napřahuje ruku k seznámení Jan Beer. „Tímhle teď žiju,“ říká pozdní vysokoškolák, jehož život v osmnácti letech převrátil naruby zločin a trest: zpronevěřil půldruhého milionu korun a dostal za to devět let „natvrdo“ ve věznici s přísným režimem.

„Možná tou největší ztrátou pro člověka není ztráta volnosti pohybu, ale nulové soukromí. Dvanáct párů očí na cele, do kterých se stále musíte dívat. Roky. Bylo to k nesnesení,“ říká Beer. Nad vodou jej drželo, že psal příběhy o lidech, které za mřížemi potkal. A tohle mu vlastně pomohlo i později, když krátce po propuštění žádal o místo v jedné zapadlé pražské pekárně a tvrdil, že uplynulých šest let strávil „psaním knih“. To místo dostal, peněz bylo sice málo, na začátek nového života to ale stačilo. „Řada lidí, co vyšla z vězení spolu se mnou, dopadla hůř. Po letech za katrem se venku nedokázali zorientovat a legálně sehnat peníze. Tipoval bych, že většina z nich už zase sedí,“ říká soudní přísedící Beer. On sám se zvládl zorientovat natolik, že kromě psaní knih ho dnes živí i vlastní vydavatelství.

Jeho domněnka o osudu bývalých spoluvězňů je ale s vysokou pravděpodobností správná. Podle statistik se za české mříže vrací po nějaké době zhruba dvě třetiny propuštěných vězňů. Na pobyt, který má provinilce od další trestné činnosti odradit, jdou přitom z kapes zbytku společnosti nemalé peníze – každoročně asi sedm a půl miliardy korun. Většinu nespolkne samotné „udržení pod zámkem“, ale právě provoz „nápravné mašiny“, která by měla po několika letech vyplivnout jiného, na bezúhonný život venku lépe připraveného člověka, než byl ten, který do ní vstupoval.

Teď to vyjde

Ulice vesničky na úpatí Českého středohoří jsou v poledním parnu prázdné, přesto se vzduchem rozléhá ševelení desítek hlasů. Doléhají sem přes šestimetrovou zeď s chuchvalcem ostnatého drátu navrchu. Život jako by tepal právě jen za ní. Bělušice patří s více než pěti stovkami vězňů k středně velkým kriminálům a práce ve věznici je pro místní téměř jedinou možností, jak sehnat zaměstnání blízko bydliště. Jedním z těch, kvůli kterým sem zhruba dvě stovky zaměstnanců den co den dochází, je i Josef (46). Do Bělušic se dostal proto, že – jak říká – „se svezl se špatnými lidmi, začal fetovat a dělat levoty“. Převedeno do řeči soudního spisu to znamená pět let nepodmíněně za podvody a krádeže. Teď po třech a půl letech by se měl dostat z kriminálu na podmínku. „Minimálně tohle si s sebou odnesu,“ směje se podsaditý Josef a pleská se rukama přes pupek. Jeho skupina má právě hodinu vaření, skrze katry přízemního pavilonu se line vůně papriky a sójového masa.

Nebýt všudypřítomných dozorců s puškami a změti ostnatých drátů kolem, člověk by mohl na okamžik propadnout jakési vězeňské idyle. Po chodbách budovy postávají skupinky hlaholících postav, z vestibulu naproti kuchyni zní kytary a housle.

Josef spadá do kategorie těch, kteří právě vzhledem k blížícímu se konci trestu můžou kromě práce ve vězeňské fabrice na výrobu mycích houbiček absolvovat i kurzy vaření, cizích jazyků nebo třeba přednášky o možnostech shánění práce „tam venku“. Do téhle speciální péče v nejnovější budově vězeňského areálu by se měl teoreticky dostat každý, kdo má před sebou v kriminále poslední půlrok.

Podobně jako ve většině ostatních českých věznic je ale praxe trochu odlišná – nikdo tu nemůže odsouzené k absolvování resocializačních programů nutit, české právo to neumožňuje. Velká část z těch, kteří odpočítávají poslední týdny do propuštění, tak podobné aktivity bojkotuje. „Nechtějí se chvíli před koncem stěhovat od kamarádů do jinýho pavilonu,“ krčí rameny Josef. On sám nabídku využil, z toho, co přijde, má strach. Za necelé dva měsíce ho čeká zdejší obvyklé finále trestu: do ruky dostane igelitku s věcmi, které mu zabavili při nástupu, peníze na jízdné do místa trvalého bydliště a stokorunu na jídlo.

Tedy přesně to, co kdysi svíral v pěsti i Jan Beer, který na ten zlom dodnes myslí. „Neexistuje snad větší změna: ve vězení jde o to ztratit se a zapadnout, hlavně nikomu neodporovat. Venku ale musíte být naráz maximálně iniciativní, při papírování na úřadech, při shánění práce, při hledání bydlení,“ vzpomíná Jan Beer. „Vítáte každou pomocnou ruku, jenže jen málokomu se chce ztrácet čas s muklem.“

Sám Beer měl štěstí – oporu mu nabídli rodiče, vyplňovali s ním důležité formuláře pro úřady a nějaký čas u nich mohl i zadarmo bydlet. Josefa na rozdíl od něj doma nikdo nečeká. „Hlavně si najít rychle práci, pak se snad všechno srovná,“ doufá končící mukl. Chce se proto vrátit ke známým do stavební firmy, kde pracoval před svým odsouzením. „Tentokrát to zvládnu,“ kroutí hlavou na námitku, že je to právě to místo, odkud ho před třemi lety odvedla policie v poutech.

Právě v Bělušicích je podíl těch, kteří své propuštění „nezvládli“ a za mříže se vrátili třeba už po několika týdnech, jeden z nejvyšších v Česku – zhruba osmdesát pět procent. Není tu problém narazit na případy, kterým se zdejší brány otevřely opakovaně třeba patnáctkrát. Podle vedení věznice je to tím, že právě do bělušického režimu „s ostrahou“ jsou často umísťováni recidivisté.

„Je to nesmírně demotivující vidět vracet se ty stejné lidi, kterým člověk věnuje energii ve víře, že to má smysl,“ komentuje kolotoč propouštění a návratů Kateřina Malá, která post bělušické speciální pedagožky opustila před dvěma lety. Možnosti, jak ovlivnit výsledek letitého napravování provinilců, mají podle ní zaměstnanci dosti omezené. Ať už kvůli dokonalému odstřižení areálů od okolního světa nebo nekonečnému vyplňování nejrůznějších formulářů, kvůli kterým nezbývá dostatek času třeba na individuální pohovory.

Podle teoretických pouček je například ideální poměr jeden vězeňský sociální pracovník na dvacet odsouzených, v Česku jich má každý na starost zhruba čtyřnásobek. „Tou největší překážkou je ale to, že ve chvíli, kdy propuštěný opustí brány věznice, veškerá nápravná snaha pro systém končí,“ vysvětluje Kateřina Malá. „Právě v těch prvních chvílích tam venku se přitom rodí recidivisté.“

Paní Malá si proto založila občanské sdružení, kde spolu s dobrovolníky pomáhá propuštěným najít práci, dává typy na levné ubytovny nebo radí s vyplňováním žádostí o sociální dávky. Díky grantu z evropských fondů a spolupráci s dalšími nevládkami už není s touhle myšlenkou sama, podobné projekty vznikají na pěti dalších místech Česka. Ze sedmi a půl miliard nákladů na provoz českých kriminálů do nich ale zatím nejde ani koruna.

Náznak změn se teď na ministerstvu spravedlnosti přece jen objevuje: „Podobné projekty chceme v budoucnu podporovat, na programu je i rozšíření práce vězňů v normálních firmách mimo věznici. To by mělo odsouzeným zajistit lepší kontakt s okolním světem,“ říká mluvčí ministerstva Kristina Přecechtělová. Podle odborníků na vězeňství je to ale stále málo. Přestože se má už letos stát práce vězňů povinnou, třeba povinné absolvování resocializačních programů zůstává stále jen na papíře – vězeňské službě chybí školení lidé i prostory.

Muž v taláru

To, že dnes české věznice nezvládají zajistit potřebnou nápravu pro všechny odsouzené, má ale i jiný důvod. Přestože samotná míra kriminality v Česku zhruba odpovídá evropskému průměru, v porovnání se západní Evropou tu je zhruba dvakrát tolik vězňů na tisíc obyvatel. Podle expertů se na tom podepsala zejména jedna věc: Česko kvůli návyku na totalitní rovnici trest = mříže zatím nezachytilo moderní západní trend, v němž většinu krátkodobých nepodmíněných odnětí svobody nahradil „alternativní trest“ (tedy povinná služba veřejnosti v podobě zametání ulic nebo údržby městských parků bez ztráty svobody). A toto jiné civilizační nastavení přetrvává dodnes: podle výzkumů veřejného mínění si plné tři čtvrtiny Čechů přejí zpřísnění trestních sazeb a s tímhle přáním počítá i připravovaná novela trestního zákoníku.

Klíčová role v novém přístupu samozřejmě leží na zdejších soudcích. A ti se zatím důvěry v nenahraditelnost cel a mříží vzdávají jen pomalu. Jeden z těch, který možná v budoucnu přispěje k obratu, je Jan Beer. Studium podnikového a sociálního práva hodlá příští rok vyměnit za právo trestní a po dokončení školy by rád oblékl soudcovský talár. „Paragrafy jako kodex chování mě fascinují,“ říká. „Vlastně mě k tomu přivedla zkušenost z devadesátých let. Což je tedy paradox – z vězení se většinou vrací člověk, který po letech izolace povědomí o většině základních pravidel společnosti úplně ztratil.“