Warthegau: Deník z let 1941–42

Proč je důležité číst deník nacistického úředníka Alexandera Hohensteina z okupovaného Polska.

Když Němci na počátku druhé světové války přepadli Polsko, vytvořili na menší části okupovaných území Generální gubernii – větší část (západní a severní polské oblasti) však přímo připojili k Říši. Tak vznikla roku 1939 i říšská župa, později nazvaná Povartí (Warthegau nebo

Wartheland), rozčleněná na několik obvodů. Župa se stala místem experimentu, slovy tamního gauleitera šlo o „cvičné kolbiště nacionálněsocialistického světonázoru“. V praxi to znamenalo, že se má v Povartí provést reforma všech oblastí veřejného života v duchu nacistické ideologie.

Píšící starosta

Německý živel měl ukázat svou civilizační převahu nad „méněcennými“ Židy a Poláky. Prostředkem k dosažení úspěchu byl teror a naprostá degradace neněmeckého obyvatelstva, zbavení Poláků a Židů základních práv a nakonec hromadné vraždění. Tehdy do Povartí rozkazem přidělili jako tzv. správního komisaře i autora knihy Warthegau: Deník z let 1941–42, úředníka ze staré školy Alexandera Hohensteina.

Autorovo jméno je pseudonym, včetně Hohensteinova působiště, označeného jako Poniatowec. Na jménech ovšem příliš nezáleží, hodnověrnost deníku zjišťoval německý Ústav pro moderní dějiny a konstatoval, že jej lze „takřka s jistotou pokládat za pravý historický dokument“.

Hohenstein (původně obecní starosta v Říši) byl na Východ převelen za trest, neboť se ocitl ve sporu s funkcionáři NSDAP. Dostal do péče městečko a několik obcí, spadajících pod warthegauský obvod Lodž, celkem asi šedesát tisíc lidí. Funkce správního komisaře byla takřka identická s prací starosty, tak také lidé v Poniatowci Hohensteina oslovovali. Komisař však podléhal straně a především landrátovi, jejímu nejvyššímu představiteli v kraji. O partajních funkcionářích ani o povaze režimu neměl v době příchodu do Povartí evidentně velké iluze: Své záznamy (pořizoval je těsnopisem od prosince roku 1940 do července 1942), pečlivě ukrýval a posílal do úschovy rodičům své ženy. Psal takřka o všem: nejvíc o své práci, o komunálních problémech, o svých dojmech z Východu. Zároveň mají tyto zápisky i jiný rozměr, jehož význam s lety vzrůstá – je to uzavřený příběh dvojího vypjatého konfliktu: svědectví o válce jednotlivce s totalitním aparátem a s vlastním svědomím.

Alexander Hohenstein nebyl žádný odbojář ani intelektuál, byl to v zásadě (a to je velmi důležité) průměrný, i když výrazně inteligentní a romanticky založený německý měšťan. Do Poniatowce přišel jako člen NSDAP, který ovšem do strany nevstoupil z přesvědčení, nýbrž proto, že si to „žádala doba“. Nacisté ho odpuzovali, jelikož se projevovali jako nevychovaná barbarská svoloč a jelikož jejich arogantní jednání neodpovídalo jeho představě o německé kulturnosti a o poctivé správě věcí veřejných. Ideologií nacismu se ovšem prakticky nezabýval – a soustavně ho překvapovalo, že ještě v roce 1941, po křišťálové noci a mnoha dalších děsivých protižidovských opatřeních, jsou rasové teorie důsledně uplatňovány v praxi. Hohenstein byl rovněž zapálený a nabubřelý německý vlastenec, hluboce přesvědčený o nebývale vysokých kvalitách svého národa.

Uznání od „podřadných“

Polské vesnice popisuje jako špinavá a bídná hospodářství, dává je do protikladu k výstavním německým statkům, aniž by se ovšem zamýšlel nad tím, jak se polská společnost vyvíjela, do jaké míry měla s německou srovnatelné podmínky; o polské kultuře nevěděl Hohenstein už vůbec nic. Neznepokojovalo ho, že Němci okupovali Polsko, neměl problém s tím, že působí v zemi, kde nemá co dělat. Za rozhodující nepovažoval, „co se činí“ – ale „jak se to činí“.

V Poniatowci se okamžitě a nadšeně pustil do budování: Nechal opravit cesty a ošetřit německý hřbitov, zřídil svatební síň a další veřejné prostory, spřádal plány rozvoje, pečoval o německé sedláky, kteří se přistěhovali do „vysídlených“ polských usedlostí.

Starosta měl současně pevné zásady: Vedle naprosté poctivosti při vedení úřadu to byla nezbytná úcta ke každému člověku, bez rozdílu rasy a národnosti.

Odmítal teror a násilí, ve městě začal odpovídat na pozdrav Židům a Polákům, což u německého úředníka působilo výstředně. Snažil se v mezích své funkce mírnit dopad perzekuce Poláků, židovským dělníkům platil za práci, k polským zaměstnancům se choval stejně jako k Němcům. Tím vším si získal všeobecnou úctu.

S Židy Hohenstein jednal tak, aby neprohluboval jejich utrpení, přitom právě vztah k nim ukazuje jeho povrchnost, neschopnost vyvozovat závěry ze zjevných věcí – při návštěvě ghetta se například pohoršuje nad špínou, bídou a zanedbaností, nezajímá ho hrůzný osud tamních obyvatel, ale stará se o to, jak mají uklizené cely.

Nic ale u Hohensteina neplatí stoprocentně, skutečně sváděl boj sám se sebou. Brzy po příchodu do Poniatowce na námitku, že Židy odvezené z města trápí stesk po domově, ještě odvětí: „Ten trápí i naše vojáky na nepřátelském území. A těm navíc co chvíli hrozí smrt… A bezezbytku šťastný není koneckonců nikdo z nás.“

O pár týdnů později už ale při čekání na skupinu Židů, která v příšerném počasí pochoduje do ghetta, zaznamenává: „Ve velkém, teplém pokoji mi začíná být těsno. Tíží mne to jako vina. Ne vina osobní, nýbrž jako část velké viny, jíž se my, Němci, obtěžkáváme tady na Východě, zejména vůči Židům. To všechno přece nemůže dobře skončit!“

Soucit, lidskost a především vědomí hranic, které nelze překročit, nakonec přivodí Alexanderu Hohensteinovi pád. Své pochybnosti a výčitky dlouhodobě zatlačuje prací, zábavou i kompromisy vůči pronásledovaným.

Jenomže smyčka se zatahuje a Hohensteinovi je náhle předložen příkaz vedení strany: V poniatoweckém ghettu bude pro výstrahu popraveno pět mužů, ale šibenic bude šest – šestou oběť vyberete, pane starosto – správní komisaři, osobně. Starosta je otřesen a zdrcen, ale ještě pořád alibisticky přemítá, jak úkol splnit a nezatížit své svědomí. Ptá se proto zástupce židovské rady Goldeborna, zda je v ghettu někdo, kdo se provinil hrdelním zločinem. Nikoho podobného mu však rada samozřejmě nesdělí. Po bezesných nocích a tápání mezi kariérou a mravním imperativem nakonec odmítne úkol splnit, šestá šibenice zůstane prázdná. To je jeho úřednicko-politický konec. V té době zcela pochopí podstatu národního socialismu: Hrůzné poznání vrcholí v době, kdy je poniatowecké ghetto kompletně vyvražděno.

Brzy nato je Hohenstein pod různými záminkami z funkce odvolán, vyšetřován gestapem a vypovězen zpátky do říše. O jeho dalších osudech se už skoro nic nedozvíme, jen tolik, že byl povolán do armády a válku přežil.

Deník z Warthegau je tedy fascinujícím příběhem člověka, který si myslel, že totalitním režimem jde nějak prokličkovat. Převzít některé z jeho pilířů a jiné odmítnout, zachovat si lidskost v každodenním životě. Jenže s nacistickým systémem se nedalo zaplést jen „napůl“ – a Alexander Hohenstein to nakonec přece jen pochopil.

Autor je novinář.

Alexander Hohenstein: Warthegau: Deník z let 1941–42, Přeložila Veronika Dudková, Společnost pro Revolver Revue, 404 stran.