0:00
0:00
Kultura1. 7. 20075 minut

Kráčel po nestejně napjatých lanech

Olga Walló

Fotografie: Obal knihy. - Autor: Repro Respekt
Autor: Respekt
Fotografie: Obal knihy. - Autor: Repro Respekt Autor: Respekt

Záchody, kde se nezavírají dveře

↓ INZERCE

Rafinovaný autobiografický román Olgy Walló.

Velká čtenářská překvapení nepřicházejí zrovna často. Kniha známé dabingové režisérky Olgy Walló Kráčel po nestejně napjatých lanech takovým překvapením je. Mezi tituly, které se v poslední době vracejí do dávnější historie 50. let a do nedávné doby normalizace (kupříkladu Dousková, Nosková, Šabach), máme před sebou náhle román až nečekaně originální. Jeho výjimečnost spočívá jednak v nesmírně poutavé životní výpovědi, velmi pravděpodobně, ba téměř nezastřeně autobiografické, jednak ve stavbě a stylu, jež jsou nezvykle sofistikované až rafinované.

Působí symbolicky, že osudný rok 1948, po němž vlastně „nic se nemůže stát, protože všechno už se stalo“, je i skutečným rokem autorčina narození. Padesátá léta, v nichž se román odehrává, jsou tedy dobou vypravěččina dětství, a vše, co se kolem dítěte děje, by mělo být viděno jeho očima. A také je, jenom ty oči jsou docela jiné, zvláštní, celé to dětství je zvláštní, ta doba, jakkoli jde spíše o jakési tragické a groteskní dějinné mezičasí, je také zvláštní. Mnohé je skryto v jediné větě: „Statek, střed naší víry a veškeré vzad obrácené naděje.“ Klíčem k pochopení je totiž trauma z kolektivizace velké části rodinného majetku.

Otázky, které nebolí

Kolikrát nás literatura konfrontovala se světem způsobem osvědčeným, leč sprostě vyděračským: prostě se zneužije čistého pohledu dítěte a hned se ani my, zbabělí, nebojíme uvidět, že král je vlastně nahý. Olga Walló se k takovým starým praktikám nepropůjčila. Dítě není něčí médium, ale skutečná postava, jež doopravdy a suverénně vypráví. Pravda, cesta k okamžiku, kdy je považováno za dospělé, není o nic kratší než sám vyprávěný děj knihy, ale v jeho průběhu je rovnocenným partnerem celé galerii postav. Hraje i svědčí, obé s plnou vážností předčasně probudilé, ale také „nesmyslně namyšlené“ dcerušky pana režiséra.

Říkám hraje, a nikoli náhodou. Otec je režisér a dramatik, matka „byla herečka, která nechtěla hrát“. Pro dítě je tak od počátku hra vážnou věcí (stěžuje si: jaképak hraní, když mám tolik práce!). Také proto vyspělé děvčátko brzy poznalo, že cestou ke skutečnosti je hra, pochopilo „konstitutivní význam hry, chcete-li, nebo jinak: že bytností divadla je pravda, klam je cestou k pravdě jinak nedostupné“. Maminka po návratu z divadla čtyřleté dívence celou noc vyprávěla Richarda III., zatímco otec, jemuž vždycky byla chápavou důvěrnicí spíše než jeho žena, dal jí na noční stolek Rousseauova Emila čili O vychování, ať se tedy vychová! Scénka trochu málo pravděpodobná, zato cesta s tatínkem na Barrandov, kde má na něj v autě čekat, až se táta z bitev vrátí zpráskaný, bude plakat a bít hlavou o volant, to je skutečnost.

Teprve vstup do školy je pravou srážkou se životem. Proč tam musím, vždyť „všechny zajímavé a potřebné věci jsou v knihách – zejména v poznámkovém aparátu. A knihy jsou doma.“ Maminka dobře ví proč: jinak by ji zavřeli. Radí však znamenitě: uslyšíš tam spoustu pitomostí, ale nesmíš je brát vážně. Ale jak nebrat vážně vypjatý kolektivismus, zrozený z války, jak snést ponížení ze ztráty intimity a studu? Ty záchody, kde se nesměly zavírat dveře! „Na strašných věcech je strašné, že se v nich ztrácejí měřítka,“ pochopilo vinohradské děvče.

Koncentrační tábory neznaly soukromí, také učitelky s vlastní zkušeností z Ravensbrücku nedovolí uvnitř kolektivu nic skrývat, ani samy za sebou na záchodě nezavírají dveře. Do důsledků vzato, i zdi by měly být průhledné. Jenom to, co je za idejemi režimu skutečné, má být skryto. „Hluboko do dospělosti mě bude v různé podobě provázet přízrak ravensbrückých žen,“ cítí malá školačka.

Je to škola v lepší čtvrti, jenomže měšťanské Vinohrady rychle chátrají, cesta do školy vede kolem dříve luxusních, teď neudržovaných vil. Jejich majitelé chodí na schůze, ošuntěle a neradi, leč přece, nevědí, čeho se dřív bát. A vypravěčka, dcera toho komunisty, režiséra z velkého bytu ve vedlejší vile, je pro ně ta rudá. Nevědí, co ona, že oni „jsou také v minulém čase, ale naše minulé časy se vzájemně nijak neprotínají. Nemůžeme se setkat, jsme bytosti sobě mimotné.“

Poznání se postupně skládá: na tatínkových nervech hlodají nesplnitelné požadavky práce a kritická maminka mu nic neodpouští: vědoucím hlasem říká, jak je to špatně, pak s vášní, jak mohl dopustit, aby to bylo tak špatně? A když později psal pro bolševické filmaře, zase: Kimíčku, to je špatné. A když nepřestal, tak drsně: „Kimíčku, víš přece, že nejsi žádný velký talent. Co jsi psal dříve, to mělo jistou cenu, bylo to málo, ale něco to bylo. Kdežto tohle – to bys neměl dělat.“ Co tehdy znamenalo tohle, lehko domyslet.

Náhle bylo děvčátku dvanáct, matka usoudila, že už je velká, a leccos se tedy nehodí. Otec ji posadil do kánoe a poslal samotnou po vodě. Byla už velká. Není divu, dávno dokázala to nejtěžší: vidět a klást si otázky. Není sice větší viny než špatně položený dotaz. Ale léčit se to dá: položením vhodné otázky, anebo volením otázek, jež nebolí. Nejtěžší v životě pak je to, když každý z nás s sebou vleče otázky, které si ani neumí položit. Někde tady je skryto jedno z velkých dramat téhle překvapivé knihy.

Olga Walló: Kráčel po nestejně napjatých lanech, Labyrint, 186 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].