Kráčel po nestejně napjatých lanech

Záchody, kde se nezavírají dveře

Rafinovaný autobiografický román Olgy Walló.

Velká čtenářská překvapení nepřicházejí zrovna často. Kniha známé dabingové režisérky Olgy Walló Kráčel po nestejně napjatých lanech takovým překvapením je. Mezi tituly, které se v poslední době vracejí do dávnější historie 50. let a do nedávné doby normalizace (kupříkladu Dousková, Nosková, Šabach), máme před sebou náhle román až nečekaně originální. Jeho výjimečnost spočívá jednak v nesmírně poutavé životní výpovědi, velmi pravděpodobně, ba téměř nezastřeně autobiografické, jednak ve stavbě a stylu, jež jsou nezvykle sofistikované až rafinované.

Působí symbolicky, že osudný rok 1948, po němž vlastně „nic se nemůže stát, protože všechno už se stalo“, je i skutečným rokem autorčina narození. Padesátá léta, v nichž se román odehrává, jsou tedy dobou vypravěččina dětství, a vše, co se kolem dítěte děje, by mělo být viděno jeho očima. A také je, jenom ty oči jsou docela jiné, zvláštní, celé to dětství je zvláštní, ta doba, jakkoli jde spíše o jakési tragické a groteskní dějinné mezičasí, je také zvláštní. Mnohé je skryto v jediné větě: „Statek, střed naší víry a veškeré vzad obrácené naděje.“ Klíčem k pochopení je totiž trauma z kolektivizace velké části rodinného majetku.

Otázky, které nebolí

Kolikrát nás literatura konfrontovala se světem způsobem osvědčeným, leč sprostě vyděračským: prostě se zneužije čistého pohledu dítěte a hned se ani my, zbabělí, nebojíme uvidět, že král je vlastně nahý. Olga Walló se k takovým starým praktikám nepropůjčila. Dítě není něčí médium, ale skutečná postava, jež doopravdy a suverénně vypráví. Pravda, cesta k okamžiku, kdy je považováno za dospělé, není o nic kratší než sám vyprávěný děj knihy, ale v jeho průběhu je rovnocenným partnerem celé galerii postav. Hraje i svědčí, obé s plnou vážností předčasně probudilé, ale také „nesmyslně namyšlené“ dcerušky pana režiséra.

Říkám hraje, a nikoli náhodou. Otec je režisér a dramatik, matka „byla herečka, která nechtěla hrát“. Pro dítě je tak od počátku hra vážnou věcí (stěžuje si: jaképak hraní, když mám tolik práce!). Také proto vyspělé děvčátko brzy poznalo, že cestou ke skutečnosti je hra, pochopilo „konstitutivní význam hry, chcete-li, nebo jinak: že bytností divadla je pravda, klam je cestou k pravdě jinak nedostupné“. Maminka po návratu z divadla čtyřleté dívence celou noc vyprávěla Richarda III., zatímco otec, jemuž vždycky byla chápavou důvěrnicí spíše než jeho žena, dal jí na noční stolek Rousseauova Emila čili O vychování, ať se tedy vychová! Scénka trochu málo pravděpodobná, zato cesta s tatínkem na Barrandov, kde má na něj v autě čekat, až se táta z bitev vrátí zpráskaný, bude plakat a bít hlavou o volant, to je skutečnost.

Teprve vstup do školy je pravou srážkou se životem. Proč tam musím, vždyť „všechny zajímavé a potřebné věci jsou v knihách – zejména v poznámkovém aparátu. A knihy jsou doma.“ Maminka dobře ví proč: jinak by ji zavřeli. Radí však znamenitě: uslyšíš tam spoustu pitomostí, ale nesmíš je brát vážně. Ale jak nebrat vážně vypjatý kolektivismus, zrozený z války, jak snést ponížení ze ztráty intimity a studu? Ty záchody, kde se nesměly zavírat dveře! „Na strašných věcech je strašné, že se v nich ztrácejí měřítka,“ pochopilo vinohradské děvče.

Koncentrační tábory neznaly soukromí, také učitelky s vlastní zkušeností z Ravensbrücku nedovolí uvnitř kolektivu nic skrývat, ani samy za sebou na záchodě nezavírají dveře. Do důsledků vzato, i zdi by měly být průhledné. Jenom to, co je za idejemi režimu skutečné, má být skryto. „Hluboko do dospělosti mě bude v různé podobě provázet přízrak ravensbrückých žen,“ cítí malá školačka.

Je to škola v lepší čtvrti, jenomže měšťanské Vinohrady rychle chátrají, cesta do školy vede kolem dříve luxusních, teď neudržovaných vil. Jejich majitelé chodí na schůze, ošuntěle a neradi, leč přece, nevědí, čeho se dřív bát. A vypravěčka, dcera toho komunisty, režiséra z velkého bytu ve vedlejší vile, je pro ně ta rudá. Nevědí, co ona, že oni „jsou také v minulém čase, ale naše minulé časy se vzájemně nijak neprotínají. Nemůžeme se setkat, jsme bytosti sobě mimotné.“

Poznání se postupně skládá: na tatínkových nervech hlodají nesplnitelné požadavky práce a kritická maminka mu nic neodpouští: vědoucím hlasem říká, jak je to špatně, pak s vášní, jak mohl dopustit, aby to bylo tak špatně? A když později psal pro bolševické filmaře, zase: Kimíčku, to je špatné. A když nepřestal, tak drsně: „Kimíčku, víš přece, že nejsi žádný velký talent. Co jsi psal dříve, to mělo jistou cenu, bylo to málo, ale něco to bylo. Kdežto tohle – to bys neměl dělat.“ Co tehdy znamenalo tohle, lehko domyslet.

Náhle bylo děvčátku dvanáct, matka usoudila, že už je velká, a leccos se tedy nehodí. Otec ji posadil do kánoe a poslal samotnou po vodě. Byla už velká. Není divu, dávno dokázala to nejtěžší: vidět a klást si otázky. Není sice větší viny než špatně položený dotaz. Ale léčit se to dá: položením vhodné otázky, anebo volením otázek, jež nebolí. Nejtěžší v životě pak je to, když každý z nás s sebou vleče otázky, které si ani neumí položit. Někde tady je skryto jedno z velkých dramat téhle překvapivé knihy.

Olga Walló: Kráčel po nestejně napjatých lanech, Labyrint, 186 stran