Ve hvězdách

Nebýt Brama Stokera, po upírech by dnes patrně neštěkl pes. Jeho román Dracula, který vyšel poprvé před 110 lety, v současnosti patří mezi kanonická díla fanoušků hororového žánru. Literární vědci zase oceňují, jak vystihl společenská pnutí pozdní viktoriánské éry. Autor sedmnácti románů, který zemřel v roce 1912, si za svého života příliš uznání neužil. Dracula se v době vydání setkal se smíšeným kritickým ohlasem a nebýt filmového průmyslu, možná by příběh o transylvánském krvelačném hraběti upadl v zapomnění. Hollywoodské snímky typu Murnauova Upíra z Nosferatu (1922) nebo Browningova Draculy (1931) ovšem vyvolaly nebývalou vlnu zájmu o vampýry.

Vášní autora irského původu, původní profesí novináře, bylo divadlo. Zásadní vliv na jeho život mělo setkání s hercem Henrym Irvingem. Jejich přátelství trvalo od poloviny sedmdesátých let devatenáctého století do Irvingovy smrti v roce 1905. Stoker dělal jednomu z nejpopulárnějších anglických divadelníků obchodního manažera. Životopisci popisují jeho až nezdravě silné pouto k charismatickému příteli, kvůli němuž zanedbával vztah k manželce a synovi. Naznačují také, že do postavy Draculy mohl autor projektovat svůj rozporuplný vztah k Irvingovi, když monstru přisoudil hypnotickou moc nad jeho oběťmi.

Ambiciózní spisovatel svůj román připravoval sedm let a při rešerších čerpal z nemnohých literárních předobrazů, jako bylo například dílo Johna Polidoriho s názvem The Vampyre. Osobní lékař lorda Byrona v něm počátkem devatenáctého století vymodeloval prvního světového aristokratického upíra právě podle proslulého básníka a dobrodruha. Stoker se ale probíral také četnými historickými zmínkami o strachu z nemrtvých u slovanských národů. Obvyklým omylem je, že autora inspirovaly činy valašského knížete Vlada Draculy, proslulého krutostí v boji proti Turkům, kterému se pro způsob popravy nepřátel přezdívalo Napichovač. Podle všeho ovšem o skutečném transylvánském knížeti z patnáctého století mnoho nevěděl. Přesto je hrad Bran, tajemné sídlo neúprosného panovníka, rumunskou turistickou atrakcí, kam za draculovskou legendou putují cestovatelé z celého světa.

Variacím na upírské mýty se dnes daří lépe než kdykoli jindy. Objevují se ve všech představitelných popkulturních žánrech od filmů až po japonské manga komiksy.

Teenagery po celém světě uchvátil před pár lety seriál Buffy, přemožitelka upírů. Příběhy o emancipované středoškolské hrdince vyvolené osudem, aby bojovala proti silám zla, jsou v druhém plánu založeny na archetypálním schématu sexuálního probouzení mladé dívky. Potlačený eros jako téma skryté za hororovou skořápkou příběhu vidí v románu i mnozí současní vykladači. Dvorní Stokerova interpretka Barbara Belfordová označila knihu za „sexuální lexikon viktoriánských tabu“.

Dracula se dá číst jako pohádková variace na zkazku o dívce ohrožené zákeřným monstrem nebo po vzoru C. G. Junga jako příběh o příšeře číhající v lidském nevědomí a vyjadřující skryté lidské tužby. Své si tu najdou i freudiáni, je ovšem otázka, zda není lepší knihu číst jako obyčejné napínavé vyprávění. Dřevěný kůl lze sice velmi snadno vnímat jako falický symbol, tváří v tvář upírovi ovšem poslouží jako staromódní, ale spolehlivá zbraň.