Dopisy

Jak to vidím

Děkuji za článek Léčivý příběh o síle úsměvu (Respekt č. 51/06). Z uvedeného je jasné, že i v naší republice existují oba přístupy, a to zdůrazňuji, neboť česká povaha má tendenci vidět často pouze jednu (negativní) stranu mince. Chápu obě strany. Myslím, že chování personálu v Motole nebylo správné. Myslím, že chování v Plzni bylo takové, jaké má být, a není to přehnané očekávání onkologického pacienta. Druhou věcí je, že – jak si asi každý všiml – je to zkrátka v lidech, ostatně jako ve všech oblastech života. Již jsem četla názor, že by slušné chování mělo být součástí studia na medicíně. Hezké, ale neproveditelné. Slušnost se prostě naučit nedá v žádné oblasti. A předpokládat, že v medicíně platí jakási jiná morálka, nějací virtuální lidé, je prostě naivní.

Pokud jsem si všimla, tak na celém světě a všude tam, kde se k sobě lidé „dobře chovají“ a kde by to navíc měla být samozřejmost (zdravotnictví), došlo ke zlepšení poté, co byla práce těchto lidí náležitě ohodnocena. Byli jaksi ke slušnosti „donuceni“ zaměstnavatelem, plátci, pojišťovnami… Chápu, jak je tento názor naší veřejnosti odporný. Ale tak to zkrátka je. Nikde na světě nežijí „lepší“ lidé, lepší lékaři, slušnější sestry. Jen je jejich práce považována za extrémně obtížnou, a tak i hodnocena. Nejen virtuálně, ale též velmi realisticky – penězi.

My jsme zatím v této oblasti lehce nad úrovní rozvojových zemí. To znamená, že u nás je slušné chování doposud spojeno s vrozenou etikou a osobností lékaře, který může ovlivnit chod celého oddělení (vynikající primář Koza). A dokud se lidé nesmíří s tím, že medicína je prostě práce jako každá jiná, a navíc extrémně náročná práce, budou se setkávat se stále stejnými vzory „socialistického“ chování ve zdravotnictví.

Navíc každému, kdo „nechápe“, vřele doporučuji jedno: zkuste se třeba alespoň na pět let zaměstnat (třeba jako zřízenec, uklízečka) v nějaké velké nemocnici, například v Motole. Budete-li vnímaví a pozorní, možná prostě ztupíte svá ostří. Více oboustranného pochopení je určitou pomocí, ale ne řešením. Pacientů je mi líto. Ale je mi i líto lékařů.

Jsem zdravotník, lékařka. Pravda je někde mezi. Jsem si docela jistá, že se celý pracovní život chovám s velkou úctou, pochopením a porozuměním ke svým pacientům. Ale jsem už strašně unavená systémem, který vás prostě dusí. Můžete samozřejmě bojovat, psát, stávkovat. Proti vám je stát, pacienti, ministr, pojišťovny, názor společnosti, že to máte vydržet. Na to nemám. Umím medicínu, jsem dobrý psycholog. Věřím, že by se za mě nestyděl ani primář Koza. Ale uvažuji o odchodu ze zdravotnictví. Pacienti přijdou o dobrou lékařku, to mi věřte. A takhle to cítí mnoho zdravotníků. Tím jsem si jistá.

Silvie Šidáková

Nejhorší je ovšem celá pravda

Odsouzení pěti zdravotních sester a lékaře k smrti za údajné šíření viru HIV je otřesné, ale zcela na úrovni Kaddáfího režimu v Libyi (Šestka z Benghází, Respekt č. 52/06). V žádném případě nelze souhlasit s mírou trestu, který vyměřili libyjští soudci. Hněv rodičů stovek dětských obětí a jejich touha po odplatě jsou zcela pochopitelné. Obzvláště když oficiální zdroje označily nákazu za záměrnou. Umíme si představit zoufalství rodičů nad zbytečností a nesmyslností té ztráty a z bezmocnosti svým umírajícím dětem pomoci.

Nejhorší ovšem na celé záležitosti je holá pravda: příčinou smrti dětí bylo prosté nedodržování základních hygienických zásad, například používání nesterilních jehel; prostě praktiky naprosto nepřijatelné pro laika, natož pro zdravotníka. Právě tady vidím obrovské selhání, mimo jiné, i u oněch pěti sester a lékaře, kteří byli ochotni uvedenou praxi tolerovat a podílet se na ní. Proč neprotestovali až do extrému, například stávkou, již od prvního dne, a když ano a nic nezmohli, proč zůstali a nadále v takových podmínkách pracovali po několik let? Vždyť oni jsou nakonec jediní, kteří v kterékoli nemocnici stojí na stráži mezi pacientem a smrtí. To je obrovská zodpovědnost a takové to zlehčující mávnutí rukou, jak je důvěrně známe z Česka, do této profese určitě nepatří.

Pavel Veleba