Léčivý příběh o síle úsměvu

Na počátku bylo slovo a to slovo bylo tvrdé: populární magazín otiskl svědectví mladého muže, který onemocněl rakovinou a odešel se léčit do známé pražské nemocnice Motol. Chovali se tam tak příšerně, napsal pacient, že jsem to nevydržel a musel odejít. Vypravili jsme se do Motola zjistit, co na tohle vysvědčení své práce od člověka stojícího v osmadvaceti letech nečekaně tváří v tvář smrti říkají tamní sestřičky a lékaři.

Pozor na představy

Jan Trnka se v motolském špitále ocitl letos na jaře poté, co téměř zároveň dostal dvě zprávy – jednu hodně dobrou, druhou naopak: narodila se mu dcera a lékaři u něj objevili rakovinu. „Plakali jsme s manželkou i s rodiči a já nevěděl, jestli si mám připustit myšlenku, že třeba neuvidím ani první krůčky svého dítěte,“ napsal Trnka v unikátním svědectví pro magazín Lidových novin. V ordinaci se snažil vtipkovat a „trochu to odlehčit“, ale hlavně chtěl vědět, jaká je prognóza, co ho čeká. „Na urologii v Motole se mnou jednají jako s číslem, ne jako s člověkem,“ popsal špitální přijetí. „V takovou chvíli člověk nepočítá s tím, že bude doktor ignorovat jeho otázky a otráveně kroutit očima.“

Na motolské urologii je rušno. Primář Jan Jerie neustále pobíhá mezi ambulantní a lůžkovou částí, takže se ho v síti chodeb nedaří osobně zastihnout. Naštěstí pomůže telefon. „Samozřejmě, že jsme to řešili, o tom článku se tady intenzivně mluvilo, to vám můžu potvrdit,“ říká primář po drátě. „Ale jestli chcete další podrobnosti, obraťte se na tiskové oddělení, bez jeho souhlasu s vámi mluvit nemůžu.“

Martinu Bittnerovou z tiskového sice primářova žádost o povolení k rozhovoru překvapuje (nic podobného prý není potřeba), ale okamžitě je lékaři uděluje. Ani tento úřední souhlas však primáři nestačí. Náhle se už necítí být kompetentní k jakémukoli vyjádření. „Nebudu obcházet svého nadřízeného, obraťte se na něj,“ odkazuje na přednostu Ivana Kawaciuka. Ten ale není přítomen.

Na stěnách u lékařských pokojů a před urologickou sesternou visí zarámované texty propagující „sílu úsměvu“. Nestojí nic a vynáší mnoho, dozvídáme se. Zůstává proto záhadou, proč se lékaři uvědomující si cenu úsměvu nechtějí o své vstřícnosti bavit. Trnkův článek je tu totiž tabu. Oslovení lékaři a sestry sice hned vědí, o kterého pacienta jde, a jeho text se tu na oddělení opravdu halasně probíral, blíž se k věci ale nikdo vyjádřit nechce. „Když článek vyšel, nebyl jsem tu, takže bezprostřední reakci vám nepopíšu,“ odhodlá se nakonec pod podmínkou zachování anonymity jeden doktor. „Když nemluví pan primář, ani já nebudu. Nikdo to tu nedělá,“ vysvětluje svůj strach hovořit otevřeně. „Jsem přesvědčen o tom, že tady pracují špičkoví lékaři, a jediné, co mě napadá k tomu pacientovi, je fakt, že sem přišel s přehnanými očekáváními. S představou, která nebyla naplněna. To ale není selhání lékařů.“ Jaká ta očekávání a představy mohly být, se oslovený lékař nechce domýšlet. „Nechci spekulovat,“ říká.

Přestože svědectví otištěné v Lidových novinách popisuje chování lékařů v Motole jako hodně nevstřícné a tedy s ohledem na okolnosti v zásadě neprofesionální, vedení nemocnice si článku vůbec nevšimlo a v tiskovém oddělení text nevzbudil žádný zájem. „Proč by měl?“ ptá se Martina Bittnerová. „Vždyť se nejedná o žádné pochybení ani profesní selhání lékaře.“

Ruku do ohně

Jan Trnka začal po zkušenostech v Motole pátrat po jiné nemocnici. „Hledal jsem na internetu, ptal jsem se přátel a známých a po mnoha doporučeních jsem se rozhodl pro Fakultní nemocnici v Plzni,“ říká. A právě primář Vladimír Koza z tamního hematologicko-onkologického oddělení, kde Jana Trnku úspěšně léčili, si myslí, že odbytí pacienta a nezodpovězení jeho otázek selháním lékaře je. „Tady u nás neexistuje, aby někdo o pacientovi prohlásil, že je problematický, nebo že s ním nejde navázat kontakt,“ říká primář Koza. „Za své kolegy na oddělení dám ruku do ohně. Tady není možné někomu neposkytnout informace. Vstřícnost a útěcha navíc pomáhají odbourat stres způsobený strachem z nemoci, který si nikdo ze zdravých lidí neumí představit, který ovšem pochopitelně ještě zhoršuje průběh nemoci.“

Sestřička, která zvedla telefon na plzeňské onkologii, je přesvědčená, že parametry tamního chování zdravotnického personálu nastavil primář Koza svým vlastním příkladem. „Je ochotný, má velkou autoritu a já si nevzpomínám, že by někdy někoho odbyl,“ říká sestra. „Byla by ostuda, kdyby se tu někdo choval jinak.“

No tak vidíte

Týdenní zjišťování, co se děje v největší české nemocnici s dobrou pověstí, když její vážně nemocný pacient působivě zkritizuje, jak jejím lékařům chybí moderní komunikační výbava, uzavírá stručný výsledek: neděje se nic. Ředitel motolské nemocnice Miloslav Ludvík článek Jana Trnky ani jeho internetové ohlasy nečetl a o případu se dozvídá až od nás. „Víte, oni někteří pacienti dokážou svoje pocity zformulovat tak sugestivně, že se to zdá jako velký průšvih, ale tohle vypadá jen na chybu v komunikaci,“ podává svůj rychlý názor ředitel Ludvík. A to se podle něj u lékaře za profesní selhání nedá považovat. „Jedna věc je odbornost, druhá věc je umění komunikovat. Připouštím, že tyhle schopnosti někdy nejdou ruku v ruce a že se to teď možná týká právě motolské urologie, ale podle mě se česká medicína dost výrazně mění k lepšímu. Nejde to hned, ale posun k lepšímu opravdu cítím,“ říká ředitel Ludvík.

Motolská nemocnice usiluje o tzv. americkou akreditaci, příjemné vodítko pro pacienty, jehož držitelé musí splňovat řadu kritérií, mezi nimi i vstřícnost personálu. „Máme zpětnou vazbu přímo od pacientů. Když srovnám letošní dotazníky s loňskými, vidím velké zlepšení,“ říká ředitel. Jenže na internetových stránkách motolské nemocnice www.fnmotol.cz jsou dotazníky zveřejněny a spokojených pacientů v nich letos oproti loňskému roku ubylo. Na otázku, zda byli spokojeni s dostatkem informací o zdravotním stavu a léčbě, odpovědělo loni 94 procent pacientů, že ano. Letos je to číslo o jeden bod nižší – a 11 procent z toho navíc uvádí, že dostali informace jen v omezené míře. „No tak to vidíte, co všechno na sebe práskáme na internetu,“ směje se ředitel Ludvík. „Spletl jsem se, měl jsem dojem, že ta spokojenost byla letos vyšší. Ale v konečném součtu to stejně není vůbec špatné – i když samozřejmě máme určitě co zlepšovat.“

Jana Trnku dosud nikdo z motolské nemocnice nekontaktoval, aby si s ním promluvil o jeho pocitech a zkušenostech „z druhé strany“ dveří čekárny. V den uzávěrky však volá tisková mluvčí Motola Eva Jurinová. „Po vaší návštěvě jsem si tedy ten článek opatřila a přečetla. A ten chlapec vůbec není hysterický. A z jeho textu není cítit ani žádná zášť. Je mi líto, že tuhle zkušenost musel udělat právě v Motole, a pokud píšete o tom, že by se lékaři měli k pacientům chovat lépe, já se pod to podepisuju. Když jsem mluvila s lékaři na urologii, jenom mi špitli do ucha, že je to hrozně těžké, ale že prostě na promluvu s pacientem nemají čas.“

Je umění komunikovat součástí lékařské odbornosti?

Debata na

www.respekt.cz

.