Ve hvězdách

Byla Titanikem vzduchoplavby – svými rozměry i způsobem zániku. A byť její katastrofa zanechala poměrně málo obětí, ukončila éru letounů lehčích než vzduch. Vzducholoď Hindenburg shořela 6. května 1937 v New Yorku a oblohu ovládly ocelové stroje.

Symbolika převálcovala racionalitu a tento stav trvá. I současný hudebník Steve Reich věnuje svou videoartovou „operu“ Three Tales třem zlomovým příběhům 20. století – Hindenburgu, pacifickému atolu Bikini, kde se testovala první vodíková bomba, a ovečce Dolly.

Je to vlastně pozoruhodné. Ačkoli se už před třiceti lety, po první ropné krizi, hovořilo o renesanci plachetnic a vzducholodí, úsporných, ekologických a nyní již počítači řízených dopravních prostředků, v praxi skutek utek. Tím pozoruhodnější je to dnes, když i politici přiznávají vysoký podíl letecké dopravy na přírůstku skleníkových plynů v atmosféře. Rehabilitace hraběte Zeppelina je na pořadu dne a pokusný stroj z jím založené firmy jsme viděli už i nad Prahou.

Ferdinand Zeppelin je tvůrcem, ale i synonymem vzducholodí. Své stroje ovšem konstruuje primárně pro armádu. Ještě za jeho života se uskuteční hromadný nálet zepelínů na Londýn, nicméně před koncem první světové války hrabě umírá. Nevidí tedy už, jak při německé kapitulaci velitelé námořní vzduchoplavby ničí své lodě, ani rozmach civilních zepelínů v době míru.

S tím mírem je to vlastně dvojaké. Ačkoliv Hitler ještě není u moci, svět je skeptický vůči německé technologii použitelné pro válku. Takže když Německo staví vzdušné obry tehdejší doby, ocitá se pod tlakem amerického embarga. Nemůže dovézt bezpečné helium, ale musí použít rizikový a výbušný vodík. Právě jím je naplněn „král vzduchu“ Hindenburg.

Srovnání s Titanikem sedí ohledně délky – svými 245 metry zepelín zaostává jen o krátký plavecký bazén. Průměr trupu obnáší 41 metrů a 200 tisíc kubíků vodíku dodává vzducholodi vztlak 240 tun. Tady už srovnání s Titanikem pokulhává stejně jako hustota vodíku za hustotou vody, ale na tehdejší poměry vzdušné dopravy disponuje Hindenburg unikátními parametry: unese 112 tun užitečné zátěže, v trupu skrývá luxusně vybavené kajuty, na palubě je malý kinosál a pianista hraje na duralový klavír.

Hlavní prioritou je ale výdrž ve vzduchu. V době, kdy je Charles Lindbergh ještě uctíván jako hrdina, který pokořil Atlantik, létají přes oceán zepelíny bez problémů. Na trasách z Německa do New Yorku a Rio de Janeira dopravují 50 pasažérů (při letech po Evropě až 72) za necelé tři dny. I rychlost je jakýmsi kompromisem mezi Lindberghem a Titanikem. Upřímně řečeno, leckomu by i dnes stačilo cestovat do New Yorku tři dny.

Jenže přichází 6. květen 1937. Příčinu tragédie se nepodaří jednoznačně objasnit. Jisté je, že při upoutávání v New Yorku ve výši 60 metrů vzducholoď vzplane. Výboj statické elektřiny? Prasklý drát výztuže? Hořlavý potah? Nevíme. Jisté je rovněž, že přítomni jsou američtí novináři, kteří poskytnou filmový záznam i rozhlasovou reportáž – později zkombinované, takže svět má k dispozici první katastrofu „v přímém přenosu“.

Z 97 osob na palubě zahyne 35 lidí. O čtvrtstoletí dříve z 3099 osob na palubě Titaniku jich nepřežije 1502. O Hindenburgu a jeho vlivu na osud vzdušné dopravy lze říci, že nejmenší počet obětí přinesl největší důsledky.