Dopisy

Takové pokusy tu již „úspěšně“ proběhly

Reaguji na komentář Marka Švehly Síla chobotnice nad Prahou (Respekt č. 11/07). Bohužel, tento článek je pohledem naprostého laika, který by si přál žít v Gehlově, popřípadě Krierově vysněném městě. Tento postoj chápu, nakonec všichni chceme, aby Praha (a nejen ta) byla pěkným místem k životu. Nestane se tak ale opakováním urbanistických chyb minulosti.

Podobu knihovny a soutěž jako takovou nechme stranou. Především bych rád upozornil urbanismu neznalé čtenáře, že pokusy o výstavbu města plného zeleně s odpovídající občanskou vybaveností tu již „úspěšně“ proběhly, a to během 70. a 80. let minulého století. Důsledky všichni známe a problémy nezpůsobuje pouze použitá nekvalitní stavební technologie. Tyto stavby a celky vznikaly na základě regulačních plánů. Takto se město prostě stavět nedá. Z historie také víme, že úzké ulice se přestaly dělat kvůli šíření požáru a lepším hygienickým podmínkám, a navíc trasa infrastruktury v křivolakých uličkách je delší než u rovných a tím prodražuje finální stavební dílo, řekněme třeba váš budoucí byt.

Na závěr bych rád upozornil na pár nelogických závěrů autora článku. Nejprve zmíní územní plán hl. m. Prahy a vzápětí tvrdí, že Praze chybí jasná regulační pravidla (doporučuji nastudovat, je jich až příliš). V dalším odstavci píše, že „v architektuře a rozvoji měst neplatí to, co v podnikání…“. Myslím, že se mýlí, navíc poté svůj omyl potvrzuje tvrzením, že: „investice do zajímavého vzhledu se městu vrátí v podobě vyššího zájmu…“. Proč ne také soukromému investorovi?

Věřím, že článek pana Švehly je upřímně míněný, stejně jako jeho ostatní články (bez ironie). Bohužel, tvorba měst je stejně jako třeba jaderná fyzika věda, která se řídí zkušenostmi a dlouhodobým studiem, a ne pouze dobře míněnými úmysly. Všichni přece víme, čím je dlážděna cesta do pekel.

Vítězslav Danda

Francouzské chrámy patří státu

Má poznámka se vztahuje k článku Hry na pískovišti v minulém Respektu. Mnoho z evropských chrámů patří církvím, avšak všechny kostely ve Francii postavené do roku 1905, včetně Notre Dame, patří státu. A to na základě demokratického rozhodnutí tehdejšího parlamentu. U nás se římskokatolická církev naopak dopracovala k velké části majetku, včetně většiny starých kostelů, po r. 1620. Byla odměněna za výrazný podíl svých určujících složek na hluboce nedemokratickém podmanění Českých zemí Vídní po r. 1620 a na následných historických událostech, které i známý historik Petr Hora – Hořejš nazývá sociální a duchovní genocidou.

Francouzští zákonodárci již před 102 lety dokázali prosadit zákon o svobodě svědomí, a ne vyznání. Za účelem jeho praktického naplnění zabavili církvím nejen dosavadní majetek (kostely a některé další budovy jim přitom ponechali k užívání), ale zároveň zastavili i jejich finanční podporu ze strany státu. Zejména onu dominantní katolickou církev tak přivedli k chudobě a k dobrovolným sbírkám mezi vlastními členy – tedy k ideálům, které ostatně evangelia a Skutky apoštolů hlásají. V dnešní době ale naopak sledujeme ve zprávách spíše příklady toho, co náboženští vůdci leckdy dokážou, vycházejí-li jim na rozdíl od Francie politikové vstříc.

Zdeněk Zacpal, Praha

Komenský by měl radost

Reaguji na článek Anneke Hudalla Zázračné řešení (Respekt č. 11/2007) o architektonické soutěži na budovu Národní knihovny.

Naštěstí pro národ architekt Kaplický ze soutěže vyloučen nebyl. Důvěřuji více špičkovým odborníkům – architektům s důvěrnou znalostí Prahy – než vypisovatelům soutěže. Všechny podmínky nebylo možné splnit a na Letné snad žádná povodeň nehrozí. Navíc zůstane zachované přírodní, přirozené a odlehčené prostředí, pro Letnou odjakživa tak typické. Niklovská hravost v historickém poslání seriózní stavby je sympatická, Komenský by měl určitě radost.

Eva Prokopcová, České Budějovice