Hry na pískovišti

Tahanice kolem Chrámu sv. Víta jsou nejen unavující a zbytečné. Debata ke všemu svědčí o nebývalé zaostalosti jejích účastníků.

Tedy zase zasedají. Člověk už dávno přestal počítat po kolikáté. Ty dostaneš portál, já oltáře – jako by se jednalo o rozdělení pozůstalosti zesnulého strýčka. Po únorovém rozsudku Nejvyššího soudu, který Chrám sv. Víta pro změnu zase přiřkl státu, reprezentanti Metropolitní kapituly a kanceláře prezidenta v minulých dnech začali jednat o předání budovy i vybavení katedrály. Hry na pískovišti – jinak tahanice, jejichž průběh sledujeme již třináctý rok, už dávno nelze nazývat. Jako děti, které se hádají o hračky, totiž každá strana tvrdohlavě trvá na své pozici. Společnost, která sebe samu – jako ta česká – považuje za moderní a osvícenou, by takovému dětinství už neměla pasivně přihlížet. K tomu je ale nutná odvaha a ochota převzít odpovědnost. A oboje politické elitě dosud chybělo.

Neptejme se Karla

Kde je například odvážný člověk, který udělá konec absurdním argumentům, které se v debatě o „spravedlivém majiteli“ objevují? Kdy konečně zmizí ten nesmysl o Karlu IV., Palackém a Masarykovi, kterými argumentují především odpůrci katolické církve? Samozřejmě, v zásadě proti zdravému vědomí historie nelze nic namítat – a čas od času určitě ani neškodí zabývat se myšlenkami tzv. historických velikánů. Avšak to, co v současnosti zažíváme v debatě kolem Chrámu sv.…