Dopisy

Militantní Just

Doc. PhDr. Vladimír Just, teatrolog, se zřejmě považuje za neomylného rozhodčího správných a nesprávných názorů. V 50. čísle Respektu peskoval i Jaroslava Pašmika za článek Už zase hoří, rozumějme Národní divadlo (Respekt č. 49/06) a autorovi zvláště vynadal za to, že si dovolil souhlasit s některými mými soudy. Což byla vhodná příležitost označit mne za „militantního operního konzervativce, mentálně uvízlého v 19. století“ a následně vyloučit z úvah o Národním divadle „zastydlé marxisty, kteří brojili proti „neodpovědným“ experimentům Dvořáka/Nekvasila už v předlistopadovém Rudém právu i na svazové půdě“. Učinil tak zřejmě v důvěře, že si věci neznalý čtenář informace patřičně propojí, ačkoli Just dobře ví, že jsem do Rudého práva nenapsal ani písmenko. Stejný trik už totiž použil dříve. Považuji to za přinejmenším nekorektní a připomíná mi to doby ideologických likvidací těch, s nimiž se nemá mluvit. Zda patřím nebo nepatřím mentálně do 19. století, laskavý čtenář nejlépe pozná z mých pravidelných článků v Divadelních novinách, Disku a Hudebních rozhledech – prosím, nevěřte Justovi! Pašmikův článek naopak považuji za jeden z nejobjektivnějších, neboť nestranných pohledů na působení dvojice Dvořák/Nekvasil v Národním divadle, byť bych leccos viděl jinak.

Josef Herman

Korektní kritika, či tuctová novinářská klišé?

V Eriku Taberym spatřuji novináře, který i přes častou ostrou kritiku některých politiků nepovažuje proklamovaný závazek svého zaměstnavatele být vždy korektní za marketingový švindl. Avšak ve svém článku Poslední kolo s K.O. (Respekt č. 51/06) se kritiky zhostil způsobem, který má do korektností hodně daleko. Tabery v něm zařadil Jiřího Paroubka k „nejarogantnějším politikům posledních let, který zpochybňuje regulérnost voleb, vyžaduje cenzurní zásahy a rozhazuje žaloby“. Obávám se, že v tomto případě jen odpapouškoval klišé pravicového novináře, který se nechá unášet ideologickými předsudky a ignoruje fakta.

Přispělo by k věrohodnosti Taberyho kritiky, kdyby konkrétně doložil, čím vším Jiří Paroubek „zpochybňuje“ regulérnost voleb. Fakticky neznám jiný případ než ten, kdy předseda ČSSD v zápalu povolebních emocí přirovnal průběh posledních sněmovních voleb k únoru 1948, za což se ale omluvil. Ostatně omluvil se vícekrát dokonce za méně kontroverzní výroky. A protože podobnou sebereflexi jsem u žádných jiných špičkových politiků nezaznamenal, nerozumím, proč Tabery řadí k „nejarogantnějším“ toho politika, který se dokáže za své výroky omluvit.

Dále by mě zajímalo, co stojí za tvrzením, že Paroubek „vyžaduje cenzurní zásahy“. Opírá se snad toto tvrzení o spekulace, že propuštění novinářů Jana Tuny a Davida Borka či zrušení pořadu Bez obalu v České televizi se událo pod nátlakem Jiřího Paroubka?

(…) Tabery Jiřího Paroubka kritizuje za údajné „rozhazování žalob“. Kladu mu tedy otázku, zda se měl předseda ČSSD zřeknout svého občanského práva zažalovat ty, kteří více než naznačovali (!), či dokonce téměř s jistotou tvrdili, že ČSSD a on osobně mají co do činění s organizovaným zločinem, s vraždami podnikatelů nebo např. že Inspekce ministra vnitra je „rezidenturou ČSSD“. Provinil se snad Jiří Paroubek něčím, když tímto způsobem chtěl hájit svou osobní čest a čest „své firmy“?

Pan Tabery opakuje i další novinářská klišé. Např. že předseda ČSSD se chová ve své straně jako diktátor. Podle Taberyho totiž v případě poslanců Melčáka a dalších, kteří hodlají podpořit středopravicovou vládu, jde o ty členy strany, kteří se „pouze rozkmotřili se svým uzurpátorským šéfem“. Panu Taberymu proto připomínám, že např. ve stanovách německé SPD je její poslanec povinen hlasovat v souladu s většinovým stanoviskem poslaneckého klubu, a pokud tak neučiní, jde o jeho „zásadní konflikt“ se stranou, který může vést až k zbavení členství v SPD.

Taberyho hodnocení Jiřího Paroubka je nekorektní z řady dalších důvodů. (…) Mýlí se, když tvrdí, že mezi poradci pana Paroubka se nacházejí lidé typu Miroslava Šloufa. V jedné své knize pan Tabery správně zanalyzoval politické metody pana Šloufa ve spojitosti s opoziční smlouvou. Takže pokud to ještě pan Tabery nezaznamenal: Opoziční smlouvu jako formát řešení politické situace po posledních sněmovních volbách Jiří Paroubek zásadně odmítl.

Oto Novotný, vedoucí Politicko-analytického oddělení ČSSD