Jeden den v životě

Je 24. prosince a já se probouzím až po osmé. Jsem v domě své dcery a jejího anglického muže, v městečku St. Albans kousek od Londýna. Ze sousedních pokojů, obývaných mými třemi vnoučaty, se ozývá ryk, který mě rychle přivádí z říše snů do reality. Chlapci, už výrostci, se hlasitě přou. Bude to o něco výjimečně důležitého, jako třeba kdo má největší šanci vyhrát příští zápas v ragby anebo na kom je teď po ránu řada obsadit počítač. Nejmladší desetiletá holčička si pustila cédéčko, které ji inspiruje k divokému tanci. Vidím, že je čas vstávat.

Je Štědrý den, který v této rodině slavíme propojením toho nejlepšího z obou tradic. Dosud to vycházelo, ale včera, když jsem skončila míchání bramborového salátu a spočítala vánočky, jsem o tom vážně zapochybovala. Máme totiž s dcerou úmluvu, že český Štědrý večer je moje kulinářská záležitost a anglický ekvivalent, slavnostní oběd následujícího dne, bývá její. Angličané totiž slaví svůj hlavní vánoční svátek o den později. Takže salát hotový, maso na řízky připravené, po kaprovi v Anglii raději nepátrejte, polévka a moučník také pod kontrolou. Můžeme s dcerou ještě na hodinku nebo na dvě vyrazit do města.

Venku panuje obvyklý předvánoční spěch na poslední chvíli, lidé kmitají z krámu do krámu a my musíme plánovat svůj čas s vojenskou přesností. Ve tři totiž začínají zpívané vánoční bohoslužby ve zdejší starobylé katedrále, které si rozhodně nenecháme ujít. Po mši se stavíme u přátel, kteří otevřou šampaňské, a potom, doufejme, že jakžtakž střízliví, rychle domů připravovat večeři.

Stihly jsme to. Katedrála, zasvěcená svatému Albanovi, se rozkládá trochu stranou od rušných ulic městečka, plných šišatých staveb tudorského stylu z dob krále Jindřicha VIII. Černé trámy vyplňuje bílé zdivo s tu a tam vsazeným malým okýnkem, každé jiné. V tomto šedivém mokrém odpoledni sem proudí lidé ze všech stran jako mravenci. Mše se zpívanými koledami je určena rodinám, proto tolik dětí. Za vchodem hned za těžkými vyřezávanými vraty je parkoviště kočárků. Uvaděči s červenými čepičkami nebo sobími parohy nás posílají dovnitř. Lidé hledají prázdná sedadla nebo lavice, děti se honí mezi mohutnými pilíři, tátové a mámy přenášejí mimina v náručí. Rozhlížím se chrámem a přechází mě zrak. Románské oblouky se mísí s gotickými, materiál je kámen a římské cihly. Základy položil král Ossa z Mercie na konci 4. století v místě, kde zemřel mučednickou smrtí svatý Alban. Byl to občan Verulamia, římského města, jež později poskytlo materiál na řadu zdejších středověkých staveb. Alban podle pověsti ukryl pod svou střechu prchajícího křesťana, pronásledovaného římskými pochopy. Aby ho zachránil, vyměnil si s ním plášť. Biřicům neprozradil svou totožnost, a proto skončil na popravišti 22. června 209, v době vlády césara Gety.

Oči mi bloudí po dřevěném stropě, jako by to bylo dno lodi, po vybledlých freskách na zdech. V době náboženských bouří, kdy se z kostela stal soudní dvůr, byly přetřeny malbou. Už to začíná. Kněz v sutaně vítá farníky a dětský orchestr spouští tradiční anglickou koledu „Jednou v městě Davida krále“. Všichni vstáváme a zpíváme. Chrámová loď, se svými 168 metry největší v celé Británii, praská ve švech. Přišlo na 1400 lidí, tedy úctyhodný smíšený sbor.

Chorál budí dojetí. Kněz je však záhy zažene, nasadil si na hlavu červenou čepičku s bílou bambulí. Vtipkuje, a pak prostými slovy vypráví dětem o zvířátkách z jesliček. Nejvíce se prý zasloužil skromný oslík. Děti hýkají íííááá. Následují modlitby a další koledy. Pořadatelé před koncem rozdávají dětem plastikové svíčky. Úzkými diagonálními tabulkami proniká do chrámu křehké zimní slunce, a když po hodině vycházíme, snáší se na kraj už šero. Rozcházíme se každý do svých domovů, ale jen nás čeká štědrovečerní večeře, ostatní si musí počkat až na zítřek.

Autorka je spisovatelka.