A bičem je seřadíme

Od červnových voleb jsme se nezmohli na pořádnou vládu a funkční Poslaneckou sněmovnu. Příčin tohoto stavu už bylo uvedeno mnoho a většinou se řešení vidí ve změně ústavy. Mnohem více by nám ale prospěla změna myšlení.

Pochodem vchod

Kdosi vymyslel a mnozí přitakali, že by se napříště mohlo předejít povolebnímu patu sto na sto a následnému zmrtvení vlády, kdyby se trochu pozměnila ústava, aby sněmovna měla lichý počet poslanců, 199 nebo 201. Není vyloučeno, že k tomu dojde. „Dohodli jsme se na lichém počtu mandátů,“ řekl Jiří Paroubek v srpnu po jednání s Topolánkem. Není pádnějšího svědectví o tom, jak hluboko jsme prorostlí partajnictvím.

Sám návrh na lichý počet křesel sněmovny je přiznáním, že ve sněmovně poslanci nezastupují občany, že jsou pouze disciplinovanými zastupiteli či agenty politických stran. Automaticky předpokládáme, že každý poslanec bude vždy a o všem tupě hlasovat se svou stranou. Kolik mandátů strana získala, tolik hlasů řídí.

Nejen že tomu tak většinou je a že se to očekává jako samozřejmost. Už jsme si podle toho také upravili slovník. „Přeběhlík“, „zrádce“, „dezertér“, „zaprodanec“, to jsou termíny pro poslance, kteří by se odchýlili od příkazů své partaje a hlasovali si po svém. Těchto termínů běžně používá náš prezident, používají jich partajní předáci, používají jich média.

Václav Klaus vyzýval svou stranu, aby byla „důvěryhodným monolitem…