Dopisy

Co je vlastně Evropa a kdo jsme my

Se zájmem jsem si přečetl v Respektu č. 35 článek pana Marka Faka o jeho náhledu na současné konzervativní proudy v americké politice (S puškou v ruce, s Biblí v srdci). Jeho postřehy jsou bezpochyby zajímavé a cenné. Neméně zajímavou věcí na článku je jistá vyhraněnost pohledu samotného autora. Vedle dosud neuchopitelného rozdílu mezi islámským světem a  Evropou tu vyhřezává další střet světů – amerického a evropského. V tomto kontextu rozdílnosti autorův text nevyhnutelně invokuje otázku „Co je vlastně Evropa?“, a potažmo tedy „Kdo jsme my?“. Pokud Amerika – vyřknu-li nevyřčené – je bigotní a zpátečnická, je Evropa liberální a pokroková? Co zní lépe, je zřejmé, ale co z toho je skutečně lepší?

Každý střet mezi zmíněným konzervativismem a liberalismem nutně končí u náboženství, prezervativů, potratů a eutanazie. Zlehčíme-li odpověď ve stylu autora – je průměrný Evropan homosexuální manžel, který nosí prezervativ a těší se na důchod ukončený eutanazií? Anebo jsme nejtolerantnější společnost světa a naše „posvátné tabu“ tvoří pouze trojice holocaust, rasismus a pedofilie?

Liberální Evropa hájí nové hodnoty, a tím se musí nutně dostat do střetu s hodnotami starými. Jaká je tedy cena? Možná je to právě odtrhávání se od vlastní minulosti (zkusili jste mimochodem před 30 lety navrhnout humánní usmrcení svého dědečka?) a z toho plynoucí pozvolná ztráta schopnosti porozumět druhým kulturám.

Vrátíme-li se k otázce „Kdo jsme?“, můžeme dostat i odpověď, že evropská identita od dob Francouzské revoluce spočívá právě v boření tabu. Jsme tedy společnost, jejíž progresivita je zároveň její hnací síla a zároveň její prokletí (kolik tabu ještě zbývá?)? Jsme v situaci, kdy obětujeme na oltář tolerance, ale oběti nepřinášejí plody porozumění?

Otázka po identitě Evropy zůstává, a pokud se ji nepodaří najít včas nám, přinese ji někdo jiný. Jako se stalo východní Evropě po válce a jako se právě teď děje v případě evropské muslimské mládeže.

V samotném článku Marka Faka chybí jedna věc. Při vyhodnocení (ne)úspěšnosti kampaně „panictví až do svatební noci“ není uvedeno srovnání počtu rizikových vztahů obou sledovaných skupin. Což by měl být (pro liberála) jediný relevantní argument úspěšnosti programu. Tato dvě čísla by byla užitečná jak pro konzervativní (neúspěšnost programu by minimálně vynutila explicitně deklarovat jeho cíle), tak pro liberální složku společnosti (úspěšnost programu by oživila stereotypní pohled na problematiku). Otázkou je, jestli některou z nich ta čísla opravdu zajímají.

Jaromír Mrázek

Jak je to s kořeny hnutí

Děkuji panu Kovalíkovi za článek Lidičky a dětičky v sevření Dobra o Humanistickém hnutí (Respekt č. 36/06). Jenom lituji, že neobsahoval aspoň několik informací o jeho kořenech. Dovolím si krátce doplnit to, co je – myslím – pro pochopení souvislostí docela důležité. Počátek hnutí spadá do roku 1969, kdy levicově zaměřený argentinský spisovatel Silo (vlastním jménem Mario Luis Rodriguez Cobos, *1938) pronesl v Mendoze zásadní řeč, nazvanou „Uzdravení z utrpení“. Řeč se stala základním doktrinálním textem utajené aktivistické organizace, nazývané Komunita nebo také Vnitřní náboženství (známy jsou ale i jiné názvy). V jejím čele Silo pravděpodobně až dosud stojí. Hierarchie Komunity, její obřady a náboženská symbolika na povrchu připomínají svobodné zednářství, ale rétorika je samozřejmě radikálně levicová. Patrně pro získání vlivu na veřejnost vytváří komunita různé otevřenější společnosti – nejvýznamnější z nich je právě i u nás známé Humanistické hnutí. Je tedy trochu paradoxní, když při volbě způsobu adopce na dálku lidé dají přednost tomuto hnutí před Katolickou charitou, protože ho považují za nezatížené náboženskou agendou – opak je ale pravdou. Silova kniha Dopisy přátelům: o současné krizi společnosti a jednotlivce vyšla i česky (Trado Image, 1994) a je k dispozici např. v Národní knihovně. Ve světle Silových názorů a argumentů je i politická činnost Humanistického hnutí docela pochopitelná a předvídatelná.

Zdeněk Vojtíšek