Dopisy

Brdečkové jde o mě

„Váš úsměv se mi nelíbí, ministře!“ jako by s trochou kovbojské nadsázky vyplynulo ze slov Terezy Brdečkové v Respektu č. 27 a 26 z letošního horkého léta. Pod vlivem diskusí o tom, kdo bude novým ministrem kultury v případné „stovkové“ trojkoaliční menšinové vládě, pustila se naše paní T. B., intelektuální všeumělka, která si říká spisovatelka, do úvah nad dalším osudem české kultury a vkročila na neuvěřitelně tenký led, který pod ní ovšem okamžitě začal praskat.

Podle paní T. B. „české kultuře hrozí, že bude i nadále skomírat na nedostatek peněz…“ Tedy ne že by se česká kultura v penězích topila, ale že by skomírala? Být autorem řady současných úspěšných filmů, knih, hudebních děl, divadelních projektů atd., musel bych se okamžitě urazit. Samu Brdečkovou léta dobře živí veřejnoprávní televize, bez problémů si vždycky najde prostor pro své mudrování a produkuje díla, která věru nejsou poplatná obecnému vkusu… Ale možná, že autorka má zprávy z hlavního stanu trojkoaličních odborníků, kteří připravovali koaliční dohodu. Protože pokud jde o ČSSD, tak ta si do svého volebního programu vytkla konečně docílit onoho magického 1 % ze státního rozpočtu pro kulturu. A o tom, že to myslí vážně, svědčí přijetí vládního usnesení o koncepci účinnější podpory umění na léta 2007–2013, které ukládá ministru financí zabezpečit v součinnosti s ministrem kultury pro realizaci této koncepce odpovídající finanční prostředky. Určitá část umělecké obce si už této významné skutečnosti stačila všimnout, paní T. B. nikoli.

Pro paní T. B. je překvapením, že se ministerstvo kultury má stát předmětem (ona dokonce píše „obětí“) politických dohod. Jako by tomu u jiných ministerstev tak nebylo. Není důvod hájit proti Brdečkové lidovce, je však třeba jí připomenout, že případná smlouva s Vatikánem (přesněji se Svatým stolcem) je smlouvou mezinárodního charakteru, a proto by tak jako tak nevznikala na ministerstvu kultury, ale na ministerstvu zahraničí. Nicméně je třeba ohradit se proti jejímu tvrzení, že „sociálnědemokratická politika vůči církvím byla v mnoha ohledech nenávistná“. Stačilo by možná všimnout si nezatajované náboženské příslušnosti premiérovy. Především je však nutné připomenout, že jsem to byl právě já, kdo zahájil otevřený, upřímný a věcný dialog s představiteli všech církví a že tento dialog už přinesl první konkrétní výsledky. Zástupci církví to vědí dobře, k paní B. se to ještě nedoneslo.

Je ovšem nehorázné tvrdit, že podporu kultury měli ze všech stran v programu pouze zelení, u nichž však paní T. B. statečně chápe, proč se nakonec o tento resort neucházeli.

Za největší nehoráznost však považuji tvrzení, že je v Nosticově paláci třeba „znovuzavést řád, který tam vybudoval Pavel Dostál“. Při veškeré úctě k památce před rokem zemřelého ministra by možná stálo za to umožnit paní T. B. seznámit se blíže se skutečnou situací ministerstva, v jehož čele stál sice populární a oblíbený ministr, navštěvující kdejaké premiéry, recepce a festivaly, ale jenž byl při svém bohémském přístupu k životu vším možným, jen ne kvalitním ministerským úředníkem nebo dokonce manažerem. Teprve nahlédnutí pod pokličku zlata, co se třpytí, ukázalo, jaký byl skutečný stav úřadu.

Brdečkové však evidentně nejde jen o ministerstvo jako takové, ale o mě v jeho čele, přičemž nehodnotí jen moje činy, ale i můj zjev. Nu pravda, typologicky nejsem ani Ronald Reagan ani Jiří Dědeček, a nemám slovník molièrovských preciosek. Ostatně podle měřítek T. B. by zřejmě nejlepším představitelem resortu školství, mládeže a tělovýchovy byla zřejmě buď Eva Herzigová nebo Roman Šebrle, ministrem obrany někdo typu generála Mladiče, ministra zemědělství bych hledal mezi vítězi soutěže o traktoristu roku, ministrem pro místní rozvoj by mohla být Halina Pawlowská a ministerstvo financí by se dalo svěřit Viktoru Koženému, pokud nám ho ovšem Američani předtím nezavřou, až zčerná. Předsedou vlády by ovšem v tom případě měl být Miroslav Macek. Ten rozumí všemu, má vybraný slovník, v 90. letech si poctivě našetřil, takže by třeba neměl potřebu se ve funkci ještě více obohacovat, nebojí se pro obhajobu svých názorů jít do boje muž proti muži a má svým způsobem i docela reprezentativní manželku. Nevím ovšem, zda je Tereza Brdečková právě tou hollywoodskou kráskou s mozkem prezidentky akademie věd a talentem Milana Kundery, aby měla právo klást si podobné požadavky. Nakonec i co se slovníku týče, snažím se mluvit s lidmi srozumitelně a jednoduše, na rozdíl od jiných politických lídrů, kteří svoji světovost dokazují tím, že ovládají tabuizovaná slova anglická. To zaprvé.

Zadruhé: na rozdíl od mého předchůdce se mi podařilo prosadit nejméně sedm legislativních norem. Tolikrát diskutovanou neschválenou novelu zákona o kinematografii jsem zdědil po Pavlu Dostálovi, kterému by ji Sněmovna dávno hodila na hlavu hned v prvním čtení, kdyby neměla pokoru před jeho nemocí. Já se svými spolupracovníky jsem ji upravil alespoň do jakžtakž přijatelné podoby bez největších chyb a omylů, mezi které patří třeba původní dvojí zdanění. Protáhl jsem ji úspěšně Sněmovnou, docílil přehlasování Senátu, a že to byl nakonec prezident, kdo zákon vetoval, a že pro něj nehlasovali především poslanci ODS, u kterých jinak s oblibou hledají čeští filmaři své zastánce, to paní T. B. jaksi uniklo. Navíc jsem mohl těžko zasáhnout proti absentujícím poslancům vlastní strany z jednoho prostého důvodu: já totiž ani členem ČSSD nejsem…

Zatřetí: nevím, proč si paní T. B. myslí, že nepoznám Picassa od výrobce sádrových trpaslíků. Má pro to snad nějaký důkaz? Nebo je to jenom arogance neslavné dcery slavného otce, blazeované kavárenské intelektuálky, odtržené od reality? Nepamatuji si totiž, že bychom se spolu někde na vernisáži sešli a pohovořili o výtvarném umění. Její úvaha o oddělení financování péče o památky od ostatních oborů svědčí o její naprosté ignoranci. Kdyby si dala jen trochu práci a sestoupila do podzámčí, tak by lehce zjistila, že oddělené a průhledné financování jednotlivých oborů je povinným základem ekonomické činnosti ministerstva. Co se důrazu na financování památkové péče týče, to je trend, který nastolila politická reprezentace našeho státu už v roce 1992 a od té doby to nikdo veřejně nezpochybnil. Pokud by tomu mělo být jinak, musí o tom rozhodnout především vláda jako taková a Sněmovna, to naštěstí nezáleží na vůli nebo dokonce zvůli jednotlivého ministra. Takže jediné, s čímž lze s Brdečkovou souhlasit (například v souvislosti s Nosticovým palácem): že kultura a reprezentace jsou spojité nádoby. Já však té reprezentace nevyužívám k vlastní sebeprezentaci, nevytloukám večírky, nepíšu intelektuálské úvahy do novin a myslím, že chovat se umím. Že jsem schopen ale také zajít za chlapama do hospody, to bych nepovažoval za minus. Ostatně to naštěstí pochopil i redaktor Respektu Jaroslav Pašmik, když se mě v zájmu objektivity alespoň trochu zastal (snad proto, že na ministerstvu několikrát byl a o zdejší realitu se zajímal) a po zásluze už za to byl „pravdoláskaři“ typu Marty Smolíkové pokárán.

Nemohu zakončit jinak než drobnou parafrází. Kultura? Děkuji; ano a rád. Ale udělám všechno pro to, aby o ní nemohla rozhodovat paní Tereza Brdečková. Dost na tom, že o ní blbě píše.

Vítězslav Jandák, ministr kultury

I kondomy zabraňují AIDS

Pan Jiří Suchomel ve svém dopise Pohled na svět v minulém čísle Respektu vyzvedává manželskou věrnost a považuje šíření AIDS

kvůli postoji „církve“ k prezervativům za

„oblíbený nesmysl“, aniž by své tvrzení něčím doložil.

Nesčetné množství zdravotnických pracovníků, cestovatelů a dalších lidí je dnes zajedno v tom, že nákaza AIDS od partnera hrozí i tomu, kdo je sám sebevíce věrný a neměl před sňatkem jakékoli sexuální styky. Natož pak ženám ve slumech v některých katolických zemích, zejména Afriky, Filipín a Latinské Ameriky, kde počet násilných činů dosahuje dle statistik i více než třicetinásobku České republiky: tyto ženy nezřídka bývají znásilněny i od cizích mužů vícekrát za život. Různé druhy antikoncepce, kondom nevyjímaje, mohou na druhé straně tak či onak AIDS předejít – umožňují alespoň částečnou ochranu před následky znásilnění, zabraňují nákaze od partnera a mohou zabránit zbytečným úmrtím vlastních narozených i „nenarozených“ dětí. Papežské ne prezervativům naopak k šíření AIDS přispívá, zejména v těch zemích, kde jsou politikové pod kontrolou kléru.

V souvislosti s kondomy, jež zmiňuje, by ale pan Suchomel měl důsledněji psát o postoji „katolické“ církve a nepoškozovat jméno nejen protestantských církví, ale ani církve pravoslavné, které kondomy a některé účinné druhy antikoncepce neodmítají.

Zdeněk Zacpal, Praha