Kulturu? Děkuji, ne

České kultuře hrozí, že bude i nadále skomírat na nedostatek peněz a prestiže a její sedmnáct let nevyřešené problémy zůstanou nadále u ledu. Kandidátem na post ministra kultury byl minulý týden Milan Šimonovský, místopředseda KDU-ČSL a současný ministr dopravy. V pátek funkci odmítl a navrhl ji svěřit stranické kolegyni, poslankyni Michaele Šojdrové. Podle informací z vyjednávání o vládě neměl v ODS a Straně zelených nikdo o tento rezort větší zájem. Jen lidovci řekli, nám se to hodí.

Ta zpráva snad povzbudí katolické věřící, ale pro českou kulturní obec není po roce devastujícího Jandákova úřadování a krátké povolební naději dobrou zprávou. Základní motivací totiž není pro KDU-ČSL kultura, ale příprava smlouvy s Vatikánem, kterou sociální demokraté blokovali po celou dobu své vlády. Ať už parlament vládu schválí nebo ne, zatím se zdá, že se rezort kultury tak jako před čtyřmi lety stane obětí politických dohod.

Rezort pro foxteriéra

Církve patří pod ministerstvo kultury. Někam patřit musí a v rámci sekulárního uvažování to má svou logiku, jenže teď je to problém. Zástupce kultury nikdy neměl ve vládě valnou prestiž, stačí připomenout Zemanův výrok, že „ministerstvo kultury s dostatkem peněz dokáže vést i cvičený foxteriér“, nebo krok Jiřího Paroubka, který s klidem obešel ministra Pavla Dostála a uzavřel dohodu s komerčními televizemi o odebrání reklamy z ČT.

Místopředseda KDU-ČSL ani poslankyně nemají s kulturou nic společného, což signalizuje, že kandidátovi půjde o „vyšší“ poslání. Tedy že může usilovat o prosazení stranických zájmů i za cenu ústupků v kulturní oblasti – například že se klidně vzdá boje za „jedno procento pro kulturu“ výměnou za více peněz a prostoru pro církve. Teď se zdá, že česká kultura je na tom po finanční stránce špatně, ale za dva roky můžeme na dnešek vzpomínat jako na zlaté časy. Zkušenost to bohužel potvrzuje. Lidovečtí ministři kultury už tu v letech 1993–1998 byli tři: Jindřich Kabát, Pavel Tigrid a Jaromír Talíř. Ani jeden z nich nechtěl nikdy slyšet o celkové koncepci či podpoře živého umění, ani jeden z nich pro svůj rezort nic nevydobyl. Světlou stopu po sobě zanechal snad jen Talíř pro svou věcnost a podporu politické nezávislosti České televize. A to je další problém: Tigrid byl aspoň velká osobnost, Talíř se alespoň v něčem osvědčil. Když už tedy KDU-ČSL vysílá na ministerstvo bezbarvého úředníka, proč Šimonovského nebo Šojdrovou? Proč ne znovu Jaromíra Talíře?

Za normálních okolností by nemuseli nikomu překážet, naopak. V západní Evropě je normální, že se zkušení straníci přesouvají v ministerských funkcích mezi jednotlivými rezorty, kde plní ryze manažerskou funkci. To je ale možné tam, kde jsou úřady a celé rezorty stabilizované. V českých poměrech to neplatí, a v kultuře zejména ne. Sociálnědemokratická politika vůči církvím byla v mnoha ohledech nenávistná, a to je třeba změnit. Ovšem ministerstvo kultury teď především potřebuje tři věci: stabilizaci, prestiž a peníze. Na tohle nestačí jen slušný a poctivý manažer, chce to osobní nasazení a především znalost celé problematiky: od zlepšení financování přes pozdvižení prestiže umění mezi českými podnikateli až po znovuzavedení řádu, který na úřadě vybudoval Pavel Dostál. Mohl tohle nabídnout a vybojovat Milan Šimonovský, který je expertem na dopravní systémy a uvádí o sobě, že má sportovní zájmy, především horolezectví, lyžování, plavání a jízdu na kole?

Toky peněz

Podporu kultury měli ze všech stran v programu výhradně zelení. Dá se pochopit, že po diskriminujícím volebním výsledku upustili od vlivu na ministerstvu kultury jako od nejméně důležité priority. Problém také není v tom, že lidovci usilují splnit slib voličům o smlouvě s Vatikánem. Podstatné a také naprosto cynické je, že o ministerstvo kultury jakožto úřad zaštiťující českou kulturu ve skutečnosti nestojí nikdo, protože se nevyplatí. Cílem každého politika je především ovládat toky peněz na ministerstvu dopravy, místního rozvoje či zemědělství. Ale rezortů školství a kultury se nakonec každý klidně vzdá, protože nepředstavují mocenský nástroj. Tak v roce  2002 měla „kulturu“ převzít US-DEU, ale pak ho také raději „nechala“ ČSSD.

Ministerstvo kultury je prostě tradiční trafikou za zásluhy pro úspěšné lídry, kteří zůstali momentálně bez funkcí. To, že ministerstvo kultury je zároveň „ministerstvem náboženství“, a tudíž místem někdy ostrých střetů o úlohu církví, tu pachuť politického cynismu jen stupňuje. Je velká otázka, zda kultura a církve patří pod jednu střechu a jeden rozpočet, ale v dohledné době se to nezmění.

Ministerstvo kultury by prostě nemělo být ani trafikou, ani hřištěm pro pošťuchování mezi ateisty a církvemi. Mělo by tam jít o duchovní a kulturní koncept české společnosti. Zatím všichni vládnoucí politici dávali najevo, že tohle považují za zbytečnost.

Autorka je spisovatelka.