Událost na obrazovce

Je požitkem sledovat na ČT 2 nejen fotbalové zápasy mistrovství světa, ale i jejich kritickou reflexi. Fascinují mě opakované záběry, kroužkování hráčů, šipky jejich akcí a analýza herních situací. I když by se i tady dal režii vytknout lecjaký bulvární přešlap: 17. 6. po zápase s Ghanou reportér pozval k debatě hráče Lokvence a sotva stačil položit otázku, byl tázaný hned při prvním slovu utnut; byl jsem zvědav, co nám asi veledůležitého režie přichystala, aby omluvila to křupanství – snad někomu našli doping? Vypukla válka? Nebo dostal prezident ze zápasu infarkt? –, a dostalo se mi „novácky“ vycpávkového záběru na pár českých fanoušků, z nichž jeden s výmluvným pivním mozolem národu sdělil, že další zápasy si dopřeje až doma u piva. Ale nešť. Při detailních analýzách herních situací mě napadlo: kéž by dostala někdy na obrazovce stejný prostor i kritická reflexe umění (například bezprostředně po přenosech divadla či filmu).

Naštěstí nejen fotbalem byla v červnu obrazovka živa. Je jistě záslužné připomínat každoročně děravé paměti národa (jehož nastupující „on-linová“ generace podle některých průzkumů soudí, že Milada Horáková byla „nějaká bachařka“) skutečné hrdiny a děje nedávné minulosti. Uvítal jsem proto ve zpravodajství jak připomínku Lidic, tak 18. 6. večer pietní vzpomínku na národního hrdinu Gabčíka a jeho druhy, kteří tragicky zahynuli v kryptě kostela. Proč se však žádná z našich televizí letos téhož 18. června se stejnou vehemencí nevěnovala jinému tragickému výročí, totiž události, jež se svou nelidskou brutalitou té lidické vyrovná? Mám na mysli masakr na tzv. Švédských šancích, při němž uniformovaní příslušníci čsl. armády měsíc a půl po válce ze samopalů zblízka do hlavy zastřelili 74 dětí, včetně nemluvňat a 120 žen, mj. jejich matek (velitel zásahu: „Čo som mal s detmi robiť, keď jsme jim zastrelili matky?“). Dejme slovo historikovi: „V noci z 18. na 19. 6. 1945 v katastru obce Horní Moštěnice postříleli vojáci 17. pěšího pluku pod velením důstojníka OBZ poručíka Karola Pazúra a osvětového důstojníka četaře Bedřicha Smetany 265 karpatských Němců. V roce 1959 byl Pazúr odsouzen na 20 let, odpykal si však jen zlomek trestu.“ (Tomáš Staněk, 1991) Dodejme, že Pazúr nejenže dostal od Gottwalda milost, ale stal se i patřičně odekorovaným funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků, jehož legitimním nástupcem je i dnešní kryptokomunistický Svaz bojovníků za svobodu – a do vězení místo masového vraha putoval ten, kdo jej předtím odsoudil, statečný soudce Rašla. Ten příběh nemá chybu – snad jen tu, že se jej zatím nikdo z dramatiků, scenáristů či televizních dramaturgů nechopil. Přitom ČT vlastní o celé události pečlivě utajovaný dvacetiminutový dokument Jany Hádkové, odvysílaný zatím vždy opatrně v půlnočních či popůlnočních časech. Ptám se jako koncesionář: proč bylo i letos toto výročí televizí veřejné služby opomenuto?

Je dobré, že se na Kavčích horách dělá něco i pro zvýšení katastrofického stavu mediální gramotnosti: důkazem je britský protibushovský dokument Válka podle médií, odvysílaný v půli června na ČT 2. Sympatický byl stálý apel na kritickou distanci vůči funkcionářům mediálního obrazu. Uplatněme jej tedy i vůči tomuto snímku, v němž například za celou hodinu nezazněla základní věta, že Saddám Husajn byl masový vrah. Místo toho zaznělo: „Vláda prezidenta Bushe využila útoku z 11. 9. jako záminky pro uskutečnění plánů k invazi do Iráku, které měla připravené už před tímto datem. Média byla mobilizována, Ameriku zaplavila vlna patriotismu…“ Dosaď si, milý čtenáři, namísto Bushe médii hýčkaného Roosevelta, namísto „11. září“ Pearl Harbor a namísto Iráku hitlerovské Německo – a zjeví se ti veškerá demagogie tohoto dokumentu…

Autor je kritik.