Koho, když ne velryby

Povolení komerčního lovu velryb připomnělo, že motivace byznysu rozhoduje. A na tom žádné zákazy nic nezmění.

Existuje vůbec něco, nad čím by se různí lidé shodli tak snadno, jako že se mají chránit velryby? Z jejich zvuků, z jejich vzhledu, z jejich cest napříč oceány, z jejich záhadných sebevražd na plážích – ze všeho jsou lidé jako u vytržení. Stejně to ale nepomohlo a velryby se opět budou smět komerčně lovit. Vzniká tedy otázka, jaké zájmy proti tomu stojí a co si vlastně s ochranou přírody počít dál.

Přitom pro ekologické aktivisty to od vynálezu televize (nebo spíš BBC) a natočení prvního přírodopisného filmu byla jednoduchá práce: přesvědčit veřejnost, že divokou přírodu a její výrazné nositele je třeba chránit. Nechme je žít, nic nás to nestojí, znělo heslo, pod nímž se boj za jejich ochranu vedl. Šlo vlastně jen o to, jak pochytat tlupy pytláků, kteří všechny zákazy ignorovali. Co ale dělat ve chvíli, kdy tito „pytláci“ dokážou zvrátit hlasování na ctihodném mezinárodním fóru?

Ještě audit, šéfe

Celé to souvisí s pojetím ekologické politiky. Bránit se proti atomovým elektrárnám, emisím v ovzduší nebo jedům v řekách se dlouho zdálo jako velmi obtížný boj s průmyslovou lobby. Tam ale zelení slaví úspěch. Paradoxně se tak děje ve chvíli, kdy tradiční nátlakové ekologické organizace ztrácejí vliv na veřejnost, naopak ale posilují politicky. Je to vidět i v Česku: o dlouho obávané organizaci Hnutí…