Koho, když ne velryby
Povolení komerčního lovu velryb připomnělo, že motivace byznysu rozhoduje. A na tom žádné zákazy nic nezmění. Existuje vůbec něco, nad čím by se různí lidé shodli tak snadno, jako že se mají chránit velryby?
Povolení komerčního lovu velryb připomnělo, že motivace byznysu rozhoduje. A na tom žádné zákazy nic nezmění.
Existuje vůbec něco, nad čím by se různí lidé shodli tak snadno, jako že se mají chránit velryby? Z jejich zvuků, z jejich vzhledu, z jejich cest napříč oceány, z jejich záhadných sebevražd na plážích – ze všeho jsou lidé jako u vytržení. Stejně to ale nepomohlo a velryby se opět budou smět komerčně lovit. Vzniká tedy otázka, jaké zájmy proti tomu stojí a co si vlastně s ochranou přírody počít dál.
Přitom pro ekologické aktivisty to od vynálezu televize (nebo spíš BBC) a natočení prvního přírodopisného filmu byla jednoduchá práce: přesvědčit veřejnost, že divokou přírodu a její výrazné nositele je třeba chránit. Nechme je žít, nic nás to nestojí, znělo heslo, pod nímž se boj za jejich ochranu vedl. Šlo vlastně jen o to, jak pochytat tlupy pytláků, kteří všechny zákazy ignorovali. Co ale dělat ve chvíli, kdy tito „pytláci“ dokážou zvrátit hlasování na ctihodném mezinárodním fóru?
Ještě audit, šéfe
Celé to souvisí s pojetím ekologické politiky. Bránit se proti atomovým elektrárnám, emisím v ovzduší nebo jedům v řekách se dlouho zdálo jako velmi obtížný boj s průmyslovou lobby. Tam ale zelení slaví úspěch. Paradoxně se tak děje ve chvíli, kdy tradiční nátlakové ekologické organizace ztrácejí vliv na veřejnost, naopak ale posilují politicky. Je to vidět i v Česku: o dlouho obávané organizaci Hnutí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu