Když schází opozice

Když pejsek s kočičkou vařili dort, vrazili tam vše, co je dobré. Jenže ouvej, ouvej, výsledek neodpovídal očekávání. Podobné riziko nevyhnutelně očekává jakoukoli velkou koalici. Ne snad proto, že by do ní někdo chtěl propašovat zlý úmysl, ale prostě z toho důvodu, že schází řádná oponentura. Tak jako ji neměli pejsek s kočičkou. Velká koalice není zločin a není třeba ji paušálně odsuzovat. Ale kdokoli ji navrhuje, měl by hned dodat i rizika, která přináší.

To že jsme říkali?

Ukázka číslo 1. V polovině ledna, dva měsíce po ustavení vlády Angely Merkelové, začala „irácká aféra“ rozvědky BND. Ta měla své špiony v Bagdádu v době spojenecké invaze a ti navzdory německé neutralitě spolupracovali s Američany. V té době byl ministrem zahraničí Joschka Fischer (Zelení), šéfem úřadu kancléře, tedy mužem zodpovědným za tajné služby, Frank-Walter Steinmeier (SPD) a v opozičních škamnách seděli konzervativci. Po volbách se mělo vše provětrat v rámci pravidel demokratické hry. „Tak jak to bylo s těmi agenty?“ měli se ptát lidé z vítězné CDU už z principu, byť bylo jasné, že spolupráce rozvědky s Američany jim nebyla – na rozdíl od Schrödera s jeho antiamerikanismem – proti mysli. Ve skutečnosti je ticho po pěšině, což platí i pro parlamentní vyšetřovací komisi. Jak by také nebylo. Tehdejší opozice (CDU) je v koalici s tehdejší vládou (SPD) a tehdejší vláda (Zelení) je v opozici. Představa, že Joschka Fischer říká: „Tak jak to bylo v roce 2003 na úřadu kancléřství?“ je navzdory jeho politickému důchodu dosti divoká. Přitom Zelení by mohli Fischerovu nástupci Steinmeierovi pěkně zavařit, ale to by potopili bývalého parťáka z koalice. A ještě obecněji vzato: pokud nikdo z vlády nevyrukuje s oponenturou Schröderovy „německé cesty“ coby alternativy k obecně západnímu a liberálnímu směřování země, bude to tak trochu vypadat, že se v Německu stala konsenzem.

Ukázka číslo 2. Celá EU hovoří o evropské směrnici o službách a jejich liberalizaci, dlouho debatované a přijímané v Bruselu. SPD pod tlakem odborů a společně s evropskou levicí udělala z této směrnice strašáka sociálního dumpingu. Něco ve stylu „každý máme svého polského instalatéra“. Konzervativci zaujali zcela opačný postoj – uvolnění trhu se službami přinese Německu i EU jako celku jednoznačné klady. V Evropském parlamentu pak loni pomohli prosadit liberální verzi směrnice. My, nováčci v Unii, jsme mohli zajásat. Jenže velká koalice SPD a CDU vše změnila nejen v Berlíně, ale svým vlivem i v Bruselu: evropští socialisté a lidovci směrnici oklestili, prohlasovali v Evropském parlamentu a vydávali za důležitý a sociálně vyvážený impuls. Inu, jak pro koho.

Ukázka číslo 3. Merkelová chtěla před volbami zjednodušit daňový systém, snížit prostor pro úniky, posílit konkurenceschopnost – a rozpočet doplnit ze zvýšené DPH. Tomu oponoval Schröder. Levice pak chtěla zavést „daň pro bohaté“, čemuž zase oponovala Merkelová. A pravice chtěla snížit daňovou zátěž firem, což ovšem naráželo na odpor SPD. Výsledek? Vyšší DPH, „daň pro bohaté“, vysoká cena práce. Jinými slovy konsenzus za všechny peníze. Tady jako by se pejsek s kočičkou dohodli, že do dortu vrazí vše, co není dobré, ale zákon negace jaksi nefungoval.

Ohlídáme si to sami

Nemá smysl shrnovat veškeré kiksy německé velké koalice. U nás by byly jiné. Jde spíše o obecné rysy systému bez výrazné oponentury. Opozice samozřejmě funguje i v Německu a disponuje čtvrtinou hlasů ve Spolkovém sněmu. Je to sice dost například k ustavení vyšetřovací komise, ale málo k účinné protiváze. Malé opoziční strany – Zelení, liberálové, levice – si tak berou na paškál jednotlivosti nebo své „parkety“, ale nenabízejí celkové alternativy, neodehrává se názorový střet o řešení problémů. Lidé obeznámení s tamními poměry si stěžují na oslabení role parlamentu. Vše důležité se řeší v koaličním výboru za zavřenými dveřmi. I procedurálně koalice organizuje jednání tak, že citlivé věci přicházejí na řadu v době slabé pozornosti médií.

Ve výboru pro dohled nad tajnými službami obsadila vládní parta místa předsedy i místopředsedy, přitom v zaběhaných demokraciích bývá zvykem, že tato důležitá kontrola se svěřuje do rukou opozice. Německá velká koalice má svůj vliv i na obsazení dozorčích rad v lukrativních státních akciovkách – například u železnice musela zástupkyně Zelených uvolnit místo pro člověka z CDU.

Dohodli jsme se včas

Kabinet Angely Merkelové vznikl jako reformní spojenectví. Obě velké strany se sice přely o podobu reforem, o to, jak nastartovat hospodářský růst. Sociální demokracie preferovala samotnou reformu pracovního trhu, projekt Hartz IV motivující sjednocením a zpřísněním sociálních dávek k hledání práce, aby se zbavila psychologického problému pěti milionů nezaměstnaných. Konzervativci nebyli proti, ale jedním dechem dodávali: Bez snížení daňové zátěže se nevytvoří nová pracovní místa a s vysokou cenou práce budou firmy Německo opouštět.

Ale ať už z toho během půl roku vznikl jakýkoli daňový kočkopes, jisté je, že do koalice obě party vstupovaly s reformním odhodláním a veřejnost to brala už proto, že prosazení reforem bylo tématem voleb – podobně jako teď na Slovensku jejich doladění. Naproti tomu v českých volbách nešlo o konkrétní podobu společně sdílené myšlenky reformy, nýbrž o to, jak rozdělit skromný blahobyt. Zatímco parta A vyrukovala s reformní ideou rovné daně, parta B setrvává u tradičního přerozdělování. Vznikne-li tedy u nás velká koalice, nebude to reformní spojenectví, ale kočkopes od samého počátku.

Druhý rozdíl je možná ještě důležitější. Německá velká koalice nevznikla úplně na zelené louce a bez vyjednávacích zkušeností. Za Schröderovy éry totiž měli ve Spolkové radě – horní komoře parlamentu, která musí odsouhlasit důležité zákony – převahu konzervativci. Takže i když projekt Hartz IV pochází z dílny SPD, zákonná podoba byla už dávno probrána s CDU a CSU, byť to neznamená její nezměnitelnost: konzervativci chtějí omezit okruh lidí, kteří dávky dostávají, zatímco sociální demokraté chtějí vše zachovat coby symbol Schröderova odkazu. Proto i ve velké koalici doladění reforem drhne, například zdravotnictví – zatímco konzervativci chtějí na jeho financování cosi jako „daň z hlavy“, sociální demokracie trvá na progresi podle výše příjmů obyvatel. Za první reformní úspěch kabinetu Angely Merkelové lze pokládat reformu federalismu, což v praxi znamená zúžení okruhu zákonů, pro něž je třeba schválení Spolkovou radou. Jenže právě tento konsenzus byl dosažen už před rokem a dojednali ho arcikonzervativec Edmund Stoiber s arcisocialistou Franzem Münteferingem. V tomto srovnání působí Zdeněk Škromach, nabízející až po volbách partě A projekt důchodové reformy, dost amatérsky.

Vědět, jak to ukončit

A teď přichází to vůbec nejdůležitější. K čemu vlastně velká koalice směřuje? Vzniká jen proto, že jiný nápad nejde prosadit, nebo něco předznamenává? Zkušební otázka: Říká vám něco jméno Kiesinger? Ne americký ministr zahraničí Henry Kissinger, ale Kurt Georg Kiesinger. Tento muž stál v čele první německé velké koalice (1966–69), média mu přezdívala „pochodující smírčí výbor“ a dnes je zapomenut. Byl symbolem odstupující generace (i kvůli aféře se svým členstvím v NSDAP) a jakýmsi předskokanem Willyho Brandta. Merkelová je symbolem nastupující osobnosti a jde jí o to, aby byla předskokankou sama sebe, řádné vlády konzervativců a jejich menších spojenců. Právě proto se musí snažit, aby bylo i po letech vlády velké koalice zřejmé, co je program CDU a co program SPD. Vždyť sociální demokracie už například začala používat slogan rodinná politika.

Obecné poučení pak vypadá asi takto: Když už přes všechny výhrady přistupujeme na velkou koalici, předem musíme promyslet dvě věci: co v ní prosadit a jak ji ukončit. Abychom nedopadli jako pejsek a kočička s tím dortem.