Jeden den v životě
Po různých pracovních prodlevách jsem si na minulé léto našel takovou pěknou brigádu
Po různých pracovních prodlevách jsem si na minulé léto našel takovou pěknou brigádu. Archeologický výzkum nedaleko Prahy, hledání raně pravěkých kostiček a všelijakých úlomků. Prostě rýpání se v zemi, někdy i ve starodávných latrínách.
Pak jsem si díky vlastní šikovnosti přivodil nepříjemný úraz nohy a bylo to. Po vyléčení mi ortoped doporučil sedavé zaměstnání. Měl jsem o něm jasnou představu, ale po mých nabídkách nebyla poptávka. A protože jsem nechtěl jako jedna ze slípek na hřadě zvedat telefony v call centru, našel jsem něco jiného. Aby zas bylo na chléb náš vezdejší.
Když mám ranní, vstávám o půl čtvrté. Paráda. Automobil nemaje, od Zbraslavi na pracoviště putuji městskou dopravou. Od Prahy na Říčany je to samá industriální zóna, zemský ráj to na pohled. Tam mířím.
V autobuse i v metru je radost se dívat na stejně mrzuté, do sebe zabalené lidičky zívající na svět. Taková zvláštní komunita ranních ptáčat, kterým není do skoku.
Na Opatově usedám do autobusu příměstské linky, který odvážně vyráží k dálnici. Světla Prahy mizí, světla ramp logistických center se neodvratně blíží. Logistické centrum, to je pojem. Nabývám dojmu, že kdo v některém z nich nepracuje, jako by nebyl. Pozoruji přízračnou tmu s blikajícími světly přes hlavy mlčících spolucestujících. Jsme jako mlčící a soustředěná bojová jednotka mířící na misi, která může dopadnout všelijak. Před tou či onou obří krabicí občas někoho vytrousíme. Setkáme se ještě?
Vysedám. Zápis na vrátnici tvářící se jako recepce. Mezi pětipatrovými regály plnými palet se zbožím se jak trpaslíci proplétají skladníci na svých strojích. Mlčky plní příkazy. „Sto jedna… pět… kartonů,“ ozve se nelidsky lidský hlas vedoucího skladu z digitálního zařízení. Už mi z toho ani nenaskakuje husí kůže. Mířím k balicím linkám. Převléknu se.
„Dneska vás potřebuju v chlaďáku,“ usmívá se mistrová. Pod flísku si dám triko navíc a na hlavu narazím čepici. Nad paletou s krabičkami začínám do hodiny zimou usínat. Jdu si dát kapučíno z automatu. Za sedm českých. Upíjím ho v malé jídelně, v celém „terminálu“ je zákaz konzumace čehokoli. Hledím oknem přes hranatá monstra do dáli na kopečky se zbytky polí pod lesem. Myslím na jednoho zelináře na severu Moravy, co neustál boj s tzv. veřejným zájmem a jednou všemocnou automobilkou z dalekého východu. Jedna taková u Kolína už přinesla deziluzi nejednomu znáborovanému Čechovi. Zelináři všech regionů, spojte se! volám v duchu.
Po čtyřech hodinách kýžená přestávka. Do jiného automatu hážu osmnáct českých. Vypadává chlazená maková maxihouska s trochou másla, s plátkem sýra a šunky.
„Je tady někdo od polepu? Potřeboval bych…“ nakukuje do jídelny pán z kanceláře. Tak „od polepu“? To budeme asi my. Přijel kamion, je potřeba několik palet rychle označit čárovými kódy. Krabici po krabici.
Housku dojím potom. Strávím ji u balicí linky, kde strávím i zbytek směny. Je to úplná alchymie. Do jemné fólie odvíjející se z role vložíte zboží. Zmáčknete knoflík. Rameno vytvoří svar. Pás posunem oddělí celek a něžně jej vpraví do horkých útrob stroje. Z něj slavnostně vyjede kompaktní balíček s fólií napnutou jak elasťáky na vnadných ženských křivkách. A šup s tím na paletu. Je to radost, naplnit si tu svoji, pěkně ji omotat, označit a hrdě ji paleťákem odvézt k dispozici skladníkům. Kde asi skončí?
Mně ovšem končí směna. Odpis na vrátnici a svět se otevírá. Už mám takový rituál. Na Opatově si v jednom bufítku dám skvělou zelňačku. Takový malý český sen. Přehození výhybky. Žádné hogo fogo, ani žádný z mnoha čínských fastfoods. Po očku sleduji lidi sklánějící se nad svými ovárky, gulášky, dršťovkami… a vepřem-knedlem-zelem. Zelí. Když nebude naše, dovezeme je. Třeba je ve sklenicích sám označkuji pro tuzemský prodej.
Češi ale jsme a jimi zůstaneme, zóny nezóny, zelí nezelí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].